Historické objekty
PODOLEC A KOSTELÍK SVATÉHO VÍTA
Podél Jizery vedla od pradávna dálková obchodní cesta spojující Prahu s Lužicí. Prvním sídlištěm městského typu v Pojizeří bylo podhradí boleslavského hradu. Nejprve se ale vraťme do časů, kdy toto podhradí jako osada ještě neexistovalo, ale bylo tu přesto velmi rušno. Podívejme se do 10. století. Nahoře na skále stojí hrad, či spíše hrádek, patrně zpola dřevěný. Vládcem naší země byl Boleslav I. zvaný Ukrutný. Po odstranění svého bratra Václava se ujal vlády sám a pokud jde o válčení, měl v následujících čtrnácti letech dost na pilno. O tento bojový ruch se mu postaral jeho německý soused Ota I. Braniborský. Boje tehdy probíhaly se střídavým úspěchem. Tu vyhrával Ota, tu zase Boleslav. Jeden čas prý dokonce Ota věznil Boleslavova syna na jeho vlastním hradě, ale celkově to byla situace všeobecně patová. Boleslav sice nikdy vyloženě neprohrál, ale protože Otovo vojsko bylo zřejmě silnější, vypadalo to na dlouhé a únavné šarvátky. To nakonec uznali i oba válečníci a dohodli se na jakési mírové smlouvě, v níž Boleslav uznal Otovu svrchovanost. Dějištěm této dohody bylo t.zv. "nové hradiště" a ač je to téměř neuvěřitelné tato dohoda existuje a sice v Mnichově, v Bavorském ústředním státním archivu a je datována 16. července 950 "v Čechách v podhradí Niwnburgu". Na to, že zmíněný Niwnburg je Mladá Boleslav upozorňoval už profesor Goll a později i jeho žák J.V.Šimák. Důležité je právě slovo "v podhradí". Nelze tuto událost proto lokalizovat nikam jinam v okolí. Toto je volný výklad celé události v knize kronikáře Widukinda, který roku 950 píše"Toho roku přitáhl král Otta I. ze Sas do země české a oblehl hrad řečený "Nový", v němž uzavřel se syn Boleslavův a zde pak v podhradí Niwnburgu učiněn byl mír ....a když se mělo dobývati město, jež se nazývalo NOVÉ, v němž byl obklíčením sevřen Boleslavův syn, král moudrým rozhodnutím přerušil boj ......a tak Boleslav, uváživ královu statečnost a veliké množství vojska, vyšed z hradu, chtěl se raději podrobit takovému majestátu, než utrpěti nejhroznější záhubu ...". Pozdější zprávy dokládají, že v podhradí byl založen, dne už bohužel neexistující, kostelík svatého Víta, jako symbol smíření obou panovníků. Je jistě zajímavý i fakt, že byl věnován světci, kterého ctili Češi i Němci. Byla to zřejmě tehdy nejstarší církevní stavba v našem regionu i okolí. Ve druhé polovině 10. století si Boleslav začal podrobovat vojensky i jednotlivé pohanské kmeny. Jeho pozornosti pochopitelně neunikl ani početný kmen Charvátů, který sídlil na nedalekém Chlumu. Důvodem k jejich násilnému podrobení byla údajně snaha získat je jako pohany pro křesťanskou víru. Pravdivějším důvodem ale byla nejspíš pověstná přemyslovská rozpínavost, pokud šlo o území.
Kolem nového kostelíka se začali zabydlovat osadníci, většinou řemeslníci, ale i zemědělci a vznikl kolem něj hřbitov. Jak se tato podhradní osada poblíž říčky Klenice rozšiřovala, jejím původním účelem bylo hospodářské zabezpečení hradních obyvatel t.j. kastelána a jeho družiny. Tato původně zemědělská a řemeslnická osada se rozprostírala na velmi výhodném místě už vzhledem k blízkosti vody. Rozrůstal se počet řemesel a vzniklo zde dost rozsáhlé knížecí hospodářství. Pracovalo tu kromě řemeslníků mnoho obyčejných nemajetných lidí, čeledínů a služebných , kteří byli vlastně nevolníky, většinou koupenými od cizích kupců. Je to neuvěřitelné, ale tehdy zde byli lidé opravdu ke koupi. Muži byli všichni nakrátko ostříháni a nesměli nosit vousy, proto se jim říkalo "holota". Vykonávali nejhrubší a nejtěžší práce jako topiči, oráči kobylníci, kravaři, ovčáci, někteří jako zahradníci, vinaři, chmelaři a rybáři. Ženy pracovali většinou jako kuchařky, přadleny, tkadleny, prali prádlo a uklízeli. O žních a senoseči byli ovšem povoláni do práce všichni osadníci nejen z Podolce, ale širokého okolí a museli pracovat na knížecích polích.
Vznikla zde postupně velmi významná osada s týdenními trhy a velmi čilým obchodním ruchem. Obchodovalo se s veškerými řemeslnickými i zemědělskými výrobky, ale přiváželi sem vzácné a exotické zboží i kupci z daleké ciziny. Byly to třeba vzácné pestré látky, šperky, mořské ryby i koně. Časem osada získala městská práva a správní i živnostenské zřízení.
Ve 13. století se v našem kraji začal stále výrazněji prosazovat panský rod Markvarticů, který měl velmi přátelské vztahy s králem Václavem I. a někdy v té době, patrně roku 1262 získal Markvartův syn Jaroslav z Hruštice kastelánství na mladoboleslavském hradě a do svého příjmu clo z podolecké osady. Jeho matka Hostilka, vdova po Markvartovi z Března, spolu se svými třemi syny a dcerou Vojslavou ,založila v podolecké osadě při kostelíku sv. Víta komendu řádu sv. Jana Jeruzalémského t.zv. Johanitů, jinak také maltézských rytířů, a zřídila tam i špitál. Darovací listinou ze 4. října 1255 věnovala tento kostelík spolu se všemi pozemky a kostelíkem v Týnci tomuto řádu a vymínila si pouze, že tento celý majetek bude sloužit chudým a nemocným lidem a navíc, že rytíři pošlou každý rok jeden lot zlata do Jeruzaléma.
Osada Podolec byla velmi významná, živo tu bývalo hlavně o trzích a nejvíc o tom největším a nejvýznamnějším, který probíhal v den místního patrona svatého Víta. Tehdy sem přicházeli prodávat své výrobky i lidé z venkova, ale obchod byl v té době převážně směnný. Lidé přiváželi obilí, vejce, drůbež, zeleninu, plátno a vyměňovali je za výrobky různých řemeslníků, ať to bylo keramické nádobí, různé výrobky z kovu, nebo kůže. Je pravda, že někteří platívali stříbrnými mincemi, které už zavedl Boleslav I., ale většinou se platilo v naturáliích. Panovníkovi z tohoto obchodování plynuly do kasy slušné zisky formou cla. Prodávající museli platit v podhradí také t.zv. tržné, což byl poplatek za vyložení zboží. Na Podolci byla pro přijíždějící kupce postavena velká hospoda, kde se mohli po cestě posilnit a zřízeny stáje pro jejich koně a přístřešky pro jejich povozy.Rovněž tu nebyla nouze o darebáky, kteří jednotlivé obchodníky přepadávali. Tresty ovšem byly velice tvrdé. Za krádež tehdy viníka čekala obvykle smrt. Podolec se brzy stal jako obchodní centrum známý široko daleko.
Kolem roku 1318 získali do svého vlastnictví hrad i trhovou osadu Michalovicové, vlastníci zdejšího panství. Hrad byl v té době v důsledku různých bojových panských konfliktů ve velmi zuboženém stavu, takže v něm Michalovicové nebydleli, ale žili na svém nedalekém hradě. Podolec velmi prosperoval a rozrůstal se narolik, že už prostor mezi hradní skálou a potokem Klenicí byl nedostačující. Proto se rozhodl Jan Ješek z Michalovic k rozhodnému a významnému kroku. Přeložil osadu nahoru na skalní ostroh na prostor zvaný tehdy "hrobie". Učinil tak latinsky psanou listinou datovanou 24. února 1334 a tím prakticky i právně založil budoucí město Mladou Boleslav. Řemeslnící se začali postupně stěhovat nahoru a stavět si tam domy a význam osady při Klenici postupně klesal. V roce 1595 bylo na Podolci 61 domů.
Pokud jde o samotný kostelík svatého Víta, jeho osud byl po celou dobu jeho existence dost pohnutý. Stál u něj klášterní dům, špitál a obklopoval jej hřbitov. V blízkosti kostela se rozkládal také panský dvůr a ovčín. Byl kostelem farním, než byl nahoře za hradbami zřízen kostel svatého Jana Křtitele. K němu byla přeložena i farní správa a svatý Vít se stal kostelem jen pro Podolec a okolní vsi. Za husitských válek byl pobořen a později opraven. Bohužel za třicetileté války byl vypálen a po válce znovu velkými náklady obnoven. Výnos císaře Josefa II. ze dne 19. května 1787 znamenal pro kostel sv. Víta zánik, tak jako ostatně pro mnoho kostelů jiných. Byl odsvěcen a prodán panu Bečvárovskému i s okolním hřbitovem za 500 zlatých a byla v něm zřízena sýpka. Za těchto okolností nebyl samozřejmě jeho zmar daleko.
Na místě bývalého hřbitova a kostela dosud stojí rozsáhlé a velmi poničené budovy, které dříve sloužily jako hospodářský dvůr knížete Thurn-Taxise z dobrovického panství a v padesátých letech minulého století v nich byl umístěn státní statek. Jeho působení mělo za důsledek zničení i těchto budov, které ještě můžeme jako smutné memento tehdejší doby spatřit. Na rekonstrukci by bylo jistě potřeba obrovské množství peněz, ale bylo by skvělé, kdyby se našel nějaký kultuře oddaný mecenáš a tento objekt mohl být obnoven. Mohla by v něm být třeba umístěna obrazová galerie , která by byla ozdobou města, protože by v ní mohla být umístěna ta spousta obrazů, která zatím odpočívá v depozitářích.
KOSTELÍK SVATÉHO MICHALA V MICHALOVICÍCH
Naproti hradu Michalovice přes debř(rokli) se nachází kostel sv. Michala, bývala zde fara, hospodářský dvůr fara i několik stavení, ves Michalovice. Ta je zde stále a větší, ale jméno sv. Michala nás uvádí hluboko do dob prvotního křesťanství v Čechách. Kaple na Bezdězi byla také původně zasvěcena archandělu Michaelovi. Sv. Michalovi byly ostatně zasvěcovány kostely už za časů Konstantina Velikého a velmi často se vyskytují v pravoslavných zemích.
K založení kostela došlo velmi dávno.Je velmi pravděpodobné, že byl postaven přibližně ve stejné době jako nedaleká vinecká kaple.I stavební sloh obou objektů napovídá, že možná měli i společného tvůrce.Článkování původního románského okna v michalovickém kostele se shoduje s oknem v románské kapli ve Vinci. Oba kostelíky vznikly pravděpodobně v polovině 12. století. O stáří kostela v Michalovicích, kromě románského slohu, svědčí i to, že byl podle něj pojmenován nedaleký hrad Michalovice, který vznikl později.
Nejstarší části kostela jsou románské, přestavován byl ve slohu gotickém a restaurován v době barokní. Naposledy byl opravován v r. 1893, okna byla přeměněna opět v románská a postavena nová románská věž. Do ní byly přeneseny zvony, které byly uskladněny ve staré dřevěné zvonici za kostelem. Ve 14. století to byl farní kostel a kolem kostela byl hřbitov. V husitských dobách fara zanikla a byla několikrát obnovována.
Už od prvních křesťanských dob byl na skalnatém ostrohu kostelík, původně z tesaných kamenů, zasvěcený sv.Michalovi. Někdy koncem 12. století posvětil biskup tento románský kostelík, ale ten ještě dlouho nebyl středem zájmu okolí. Až po mnoha letech měl michalovický plebán možnost vidět, jak se na protějším ostrohu kopají základy, jak se ze skály zvedají zdi a někdy v polovině 13. století je dokončen pevný hrad, který dostal jméno Michelsberg. A pak kněz z michalovického kostelíka často chodíval přes příkop do předhradí mezi hospodářskými budovami, pak po mostě vedle čtyřhrané věže nad druhým vyzděným příkopem a branou do nádvoří, aby navštívil hradního pána.
Po celou dobu husitských válek byl kostelík opuštěný, až roku 1574, kdy se stal zdejším farářem stal Jan Terrigena, syn kališnického děkana Havla Terrigeny, který působil v Mladé Boleslavi byla fara v Michalovicích obnovena. Na Michalovicích sloužil osmnáct let. Zemřel roku 1627 a je pohřben v kostele Nanebevzetí Panny Marie v Mladé Boleslavi.
Zemí se přehnala třicetiletá válka a situace byla velmi složitá tím, že byl veliký nedostatek kněží, Michalovický farář měl sám na starosti šest kostelů. Bydlel na faře přímo v Michalovicích a ostatní kostely objížděl koňmi, pokud mu někdo půjčil povoz. Začátkem 18. století nebyl někdy na Michalovicích kněz vůbec a museli pomáhat buď Minorité z Boleslavi, nebo Piaristé z Kosmonos.
Starý kostelík i fara přečkaly toto pyšné sousedství i všechny historické zvraty, přežil husitské války a ještě v době pobělohorské tu nějaký čas působil kněz Jan Terrigena, syn boleslavského děkana, ale potom tu správa duchovní byla ukončena. Podívejte se do mé obrazové galerie, jak tento půvabný kostelík vypadal uvnitř. Nevím bohužel zda tak vypadá i dnes, protože jak jsem se dověděla byl pozemek kolem kostelíka prodán soukromé osobě a do kostelíka, bohužel, prý není přístup. Na internetu se sice objevil vůči radním našeho města podnětný návrh, zda by nemohla být v Michalovicích obnovena jejich tradiční pouť a tím pádem kostelík alespoň jednou v roce přístupný veřejnosti. Uvidíme.
KOSTELÍK SVATÉHO MIKULÁŠE VE VINCI
Nevíme kdo byl zakladatelem nádherného románského kostelíka svatého Mikuláše ve Vinci a neznáme ani jméno samotného stavitele. Byl pravděpodobně postaven někdy roku 124O, ale letopočet na jednom sloupu zaznamenává rok 1165. V Pojizeří to není jediný románský kostelík, můžeme jmenovat třeba ten nejbližší a sice kostelík svatého Michala v Michalovicích, ale vinecký je jistě nejkrásnější a nejstarší. Je prý dokonce archeologicky prokázáno, že na území dnešní obce Vinec žili už Keltové.
Kostelík je postaven na vršku nad Jizerou, asi čtyři kilometry od Mladé Boleslavi. Působí celkem nenápadně a skromně. Velikostí spíš připomíná kapli a má také velmi netypický půdorys. Loď má čtvercový půdorys a navazuje na ni šestiboká apsida. Kostelík je postavený z tesaných kvádrů a při příchodu nás nejdříve zaujme krásný, bohatě zdobený ústupkový portál, tak typický pro románské stavby. Dva boční sloupky podpírají obloukový tympanon s reliéfem. Tympanon je orámovaný obloukovým vlysem, pod nímž je zpodobený Kristus na kříži z rozpjatýma rukama, ale nijak pateticky. Je totiž oblečený jednoduchou tunikou, je bezvousý a nemá na hlavě trnovou korunu. U jeho nohou klečí z obou stran dvě blíže neidentifikované postavy. Nad tympanonem je ještě umístěno kulaté okno s jednoduchou rozetou. Ještě si všimneme dvou sloupků, které mají zvláštní krásné ozdobné šroubovité vinutí směrem vzhůru, které přechází do prstence, na kterém je hlavice tvořená čtveřicí ptáků, kteří svými hlavami podpírají římsu. Píši obecně ptáků, protože na nich se historici a architekti nemohou dohodnou, zda jsou to orlové, pávi, nebo holubice. Domnívám se, že nejvíce jsou podobní opravdu holubicím. Dva již zmíněné sloupky jsou typické svým stylem výzdoby ,který se, díky vineckému kostelíku, tak proslavil, že je všeobecně nazýván „vineckou architekturou“. Pokud jde o sloupky jsou před kostelíkem umístěny nepříliš povedené betonové kopie. Jeden originál se zřejmě zcela rozpadl a druhý je umístěn v paláci Templ jako součást historické expozice.
Projdeme-li krásným portálem a vstoupíme dovnitř zjistíme, že interiér má dřevěný strop a že kruchta zabírá téměř polovinu lodi. Na kruchtu můžeme vystoupat po schodišti a ocitneme se v nejpůsobivější části kostelíka. Jak už jsem zmínila, nevíme, kdo kostelík postavil, třebaže v podkruchtí je řada anonymních kamenických značek. Pokud jde o iniciátora stavby, prý to byl někdo, kdo touto stavbou poděkoval Bohu za šťastný návrat z křížové výpravy.
Bohužel zub času se částečně podepsal i na kostelíku svatého Mikuláše, ale v každém případě patří mezi nejvýraznější románské stavební památky v Čechách. A pro Boleslaváky je to krásný typ na nedaleký pěkný výlet. Kostelík je podle údajů na internetu přístupný každou poslední neděli v měsíci od dubna do října, kdy je v něm vždy od 15 hodin konána mše.
KOSTELÍK A HŘBITOV U SV: HAVLA
Podle mého názoru nejúžasnější lokalita města. Proto si toho o něm povíme hodně. Zaslouží si to. Dnes už se nedozvíme čí "zásluhou" bylo toto místo v 70. letech minulého století totálně zdevastováno. Byla zničena řada překrásných renezančních náhrobků a další byly zachráněny před odvozem na skládku jen všímavostí občanů, kteří tomu zabránili. Naštěstí před několika lety byl tento historicky cenný hřbitov dán městem opět do pořádku (tedy pokud to bylo ještě vůbec možné, některé škody jsou, bohužel, nenapravitelné). Ze hřbitova se stal parčík a obávám se, že jen málo obyvatel města ví, pokud sem zavítají, na jak historicky významném místě stojí.
Oáza klidu a míru uprostřed hlučícího a neklidného města. Dnes už tu tolik klidu není, ale je tu stále ta zvláštní atmosféra. Když jsem byla malá chodila se mnou maminka na tato místa často. Hřbitov byl tehdy obklopen vysokou zdí a pomníky ještě stály oproti dnešku většinou na původních místech,. Stačilo jen otevřít nádherná rokoková vrata, vstoupit a náhle jste se ocitli jinde. Bylo to neuvěřitelné, ale všechen městský hluk zmizel a byl okamžitě nahrazen zpěvem ptáků a vůní fialek. Ano hlavně fialky to byly, jejichž vůně mě dodnes navrací do dětství a do vzpomínek na tato krásná místa. Byly jich takové spousty, že nás jejich vůně doslova obklopila.
Nad vraty, která vyrobil v roce 1765 sobotecký zámečník (bohužel není známé jeho jméno, ale musel ro být umělec) nás uvítal, jako ostatně i dnes, nápis, jehož autorem prý je páter Karel Vinařický, kdysi farář v Kováni, pozdější vyšehradský kanovník, vlastenec a básník.
"ZDE JSME Ó PANE, ČEKAJÍCE HLASU TVÉHO."
Nikdy to tu nebyla jen "zahrada mrtvých", jak takovým místům občas říkají básníci, ale nádherný kousek města, kde našli pohodu a příjemné uklidnění hlavně živí. Tento hřbitov nepůsobil nikdy ponuře a depresivně, ale naprosto přirozeně. Tak jako smrt, která k životu patří. Pomníky odpovídaly samozřejmě majetkovým poměrům nebožtíků, některé důstojné až pompézní, kněžské prosté a ty dětské, zdobené často klečícími andělíčky, půvabné a dojemné. Mnohé pískovcové náhrobky se časem rozpadly jednak díky povětrnostním podmínkám, které tomuto materiálu moc nepřejí , ale i díky vandalům, kteří byli, jsou a budou, bohužel. Zachovaly se některé náhrobky mramorové a žulové. Naštěstí se nám zachovala i řada těch pískovcových a jsou uloženy uvnitř kostela sv. Havla a dva z těch nejstarších jsou umístěny v šlechtickém paláci Templ. Ovšem barbaři a vůbec lidé, kterým slova jako etika, úcta a kulturnost nic neříkají nežijí jen v naší současnosti. Už profesor Bareš se ve svých "Pamětech města Mladá Boleslav" posteskl, že "některých náhrobků kamenných užilo se ku dláždění". A to se stalo roku 1768.
Původním městským tak zvaným "obecním hřbitovem" byl ten kolem kostela sv. Jana Křtitele, nyní Jana Nepomuckého. Jenže roku 1539 navštívil Mladou Boleslav velice nezvaný host a sice MOR. Metla tehdejších časů. Bylo mnoho mrtvých a starý obecní hřbitov přestal svou kapacitou stačit. Myslím, že si to nedovede nikdo z nás ani vzdáleně představit, protože denně bylo pohřbíváno kolem čtyřiceti mrtvých. Boleslav měla v té době asi 3000 občanů. Nynější havelský hřbitov byl tedy založen vlastně z nouze a dost nakvap. Obec byla nucena situaci řešit a odkoupila od Jiříka Chloumeckého ovocnou zahradu na založení nového hřbitova. Je jasné, že sad nelze zlikvidovat ze dne na den a proto se ze začátku pohřbívalo doslova mezi ovocnými stromy a místu se začalo říkat hřbitovní zahrada. Při radikální přestavbě města v 60. letech byl hřbitov velmi zmenšen, takže když přecházíme z Nového města přes parčík třeba k zastávce autobusů u Sportu, kráčíme už po hrobech našich předků.
Společnost je tu opravdu pestrá. Jsou zde pohřbeni nejen kališníci a Čeští bratři, kteří měli v Mladé Boleslavi tehdy zcela výsadní púostavení, ale později i katolíci, piarističtí kněží, měšťané, řemeslníci, žebráci, vojáci i tuláci, dokonce i trestanci a sebevrazi, vlastně kdokoliv, kromě Židů, kteří už měli svůj hřbitov tam kde dnes. Kromě toho tu nalezli svůj věčný klid i šlechtici a významní měšťané, ale o těch si povíme víc později.
Hřbitovu vévodí nevelký kostelík, který byl původně postaven v roce 1542 v pozdně gotickém slohu jako hřbitovní kaple, bez věže. Autorem kaple je milánský stavitel Matteo Borgorelli, který byl v té době považován za tak zvaného "krajířovského" stavitele. Tato kaple byla totiž hrobkou významné tehdejší boleslavské vrchnosti Krajířů z Krajku, kterým mladoboleslavské panství patřilo téměř 100 let. Krajířové byli velmi oddanými členy Jednoty bratrské a jejími významnými ochránci. V hrobce této kaple byli původně pohřbeni tito členové rodu a další šlechtici:
Roku 1542 pan KUNRÁT starší z Krajku, roku 1555 pan ARNOŠT z Krajku, jehož zásluhou máme Sbor českých bratří, bohužel zemřel rok po jeho otevření, roku 1570 zde byla pohřbena paní Ludmila z Grabštejna, manželka Kunráta ml. z Krajku, roku 1572 sám pa KUNRÁT ml. z Krajku, roku 1577 pan KAREL z Krajku, roku 1588 pan ADAM z Krajku a jím rod vymřel po meči. Rovněž roku 1588 zde byla pohřbena vdova po Adamovi pani MARTA z Veselice. Vchod do hrobky byl uzavřen náhrobním kamenem pod kazatelnou.
Tady se nemohu nezmínit o velice ostudné události související s pobělohorskou rekatolizací. Katoličtí likvidátoři všeho nekatolického toliki nenáviděli Krajíře pro jejich příslušnost k Jednotě bratrské,že se neštítili tak odporného skutku, vyjmout jejich dřevěné rakve z cínových, ve kterých byli uloženi a tyto cínové rakve, jako jakýsi akt msty, roztavili a vyrobili z nich svícny do kostela Nanebevzetí panny Marie. Tím byl zřejmě obsah hrobky zlikvidován, protože dřevěné rakve musely být pochopitelně dány do země. Na mé dotazy mi nikdo nebyl schopen dát uspokojivou odpověď o jejich osudu. Je pravděpodobné, že jsou rovněž zakopány někde na havelském hřbitově.
Kromě příslušníků krajířovského rodu jsou přímo v kostele pod podlahou pohřbeni příslušníci okolní šlechty:
Roku 1640 pan Michal Slavata z Chlumu a na Novém Stránově
roku 1562 paní Magdalena, dcera Tobiáše Hrzáně z Harasova, na Vrutici a Housce
roku 1564 paní Kateřina Wlynská z Wlynic, manželka pana Tobiáše z Harasova
dále jsou tu pohřbeni příslušníci pánů ze Žampachu a Bubnové z Března.
Pan Mikuláš z Bubna zde roku 1596 nechal vystavět hned vedle hrobky krajířovské i hrobku svého rodu, která se nezachovala a kupodivu po ní nezůstaly vůbec žádné stopy ani základy. V 16. století byla Mladá Boleslav osídlována mnoha šlechtickými rodinami a je pozoruhodné, že nejhustší osídlení šlechtou bylo na Karmeli. Pozdější piaristické gymnazium sídlilo v původním domě pana Hrzáně z Harasova.
Ale podívejme se na ty, kteří jsou v této hřbitovní zahradě pohřbeni a významně se zapsali do dějin města:
Tak především je to Mistr Jiří KEZELIUS Bydžovský, jinak česky Kožíšek, původně písař na zdejší radnici, později jakýsi správce škol a nakonec od roku 1618 primátor města. Pozorný milovník historie si jistě všimne, že tuto funkci nezískal v příliš vhodné době. Byl totiž primasem v letech 1618-1623, takže všechny pobělohorské potíže padly právě na jeho hlavu. Byl pochopitelně zbaven všech funkcí, krátce vězněn a nakonec vypovězen z města. Pro Boleslav napsal velmi cennou "Kroniku mladoboleslavskou", která byla naposledy vydána v roce 1932 při příležitosti oslav šestistého výročí založení města a od té doby, bohužel, nic. Myslím, že by měli představitelé města jako přímo svou povinnost považovat vydávání takovýchto děl. Kezeliovu "Kroniku, Barešovy Paměti města" a Rudolfovy "Staré obrázky boleslavské". A to jmenuji jen ty nejznámnější, je celá řada regionálních děl, která by také stála za vydání a určitě by našla spoustu zájemců. Zajímavé práce o historii našeho města napsali třeba pánové Sellner, Strejček, Turek, Vaněk, Luňák, Strnad a další. Jiří Kezelius zemřel ve věku 79 let údajně v domě č.p.97 na Starém městě (starší pamětníci jej budou znát jako dům "U Boháčků").
Z dalších významných osobností Jednoty bratrské jsou pohřbeni na hřbitově u sv. Havla:
Jan POUSTEVNÍK, význačný člen Jednoty bratrské, pro svou víru byl několikrát vězněn v Bílé věži v Praze i přímo na Pražském hradě. Z vězení mu pomohl až jeho vlivný příznivec pan Kunrát z Krajku, ale králi musel slíbit, že Jan Poustevník už nebude kázat. Zemřel roku 1543 a je u sv. Havla pohřben.
Roku 1547 zemřel bratr JAN ROH, soudce v Jednotě bratrské, roku 1529 byl zvolen biskupem, přeložil bratrský kancionál do němčiny a často se stýkal Lutherem. Nad jeho hrobem měl řeč rovněž významný člen Jednoty a lékař Jan Černý.
JAN ČERNÝ, jinak Nigrenus, bratr nejvýznačnějšího bratrského biskupa Lukáše Pražského. Zemřel 5. února 1565. Roku 1553 byl zvolen biskupem a navíc správcem kraje mladoboleslavského a všech bratrských kněží v Čechách.
Václav STRYNICKÝ od roku 1540 byl knězem v Jednotě, zemřel roku 1555 v úterý po Velikonocích.
Bratr Jan AUGUSTA, zemřel 25.ledna 1572 a pohřben byl u zdi havelského kostela, od roku 1548 byl pro svou víru 16 let vězněn na Křivioklátě. Jeho náhrobek byl vykonavateli pobělohorské rekatolizace rozbit a použit na schody chrámu Nanebevzetí panny Marie. Později byly náhodou nalezeny a identifikovány a nyní je torzo náhrobku k vidění na hradě v recepci.
Roku 1582 byl v Čechách opět mor a v důsledku toho zemřelo na Karmeli 15 bratří, mezi nimi i Jan NOSEK, syn městského písaře Simeona Kocourka(Felinus) rovněž jménem SIMEON a V. SKALKA. Rovněž jsou pohřbeni na havelském hřbitově.
Roku 1589 zemřel bratr Vavřinec ORLÍK, přítel Jana Blahoslava, pracoval jako jeho písař a sepisoval bratrské paměti. Zemřel 21. dubna na Sionu v Klášteře-Hradišti a u sv. Havla byl pohřben za přítomnosti 3000 lidí.
Bratr Samuel SUŠICKÝ, byl správcem boleslavského sboru a roku 1599 byl zvolen biskupem, ale v této hodnosti pracoval pouhých 30 dní, protože téhož roku zemřel v době moru. Zemřel roku 1599 a pohřben byl do hrobu Jana Augusty.
Roku 1599 zemřel na Karmeli bratr Jan NEČÁSEK, pomocník Samuela Sušického a je pohřben rovněž u Havla.
Bratr Jan EFRAIN, rodem z Podolce, od roku 1572 byl biskupem, celých 11 let, po roce 1599 se stal správcem zdejšího sboru, ale jen krátce, protože už roku 1600 zemřel a byl pohřben do hrobu Jana Augusty.
Bratr Bartoloměj NĚMČANSKÝ, roku 1599 se stal členem úzké rady na Karmeli a roku 1601 biskupem. Zemřel 1.června 1609.
Bratr ŽELTAVSKÝ, zemřel roku 1619 a je zde pohřben s manželkou i dcerou.
Dále zde byly desítky a desítky pískovcových desek, se jmény nebožtíků, některé ještě lze dohledat a částečně přečíst, ale většina byla zničena. Rku 1735 byla iniciativou děkana NHorberta ze Šolců přistavěna k pohřební kapli věž, která je vysoká asi 16 metrů. Bohužel na samotném hřbitově se nejen 20., ale řada předešlých století podepsala ničivou měrou. Díky Bohu havelský hřbitov před několika lety doslova alespoň částečně "vstal z mrtvých". Měli bychom si jej opravdu vážit, protože Boleslavsko zase nemá tolik krásných památek, jako je toto místo.
Hřbitov u sv. Havla je opravdu historicky velmi památný a posvátný prostor, Místo svého posledního odpočinku zde našla i velmi vzdělaná a ušlechtilá paní, u jejíhož hrobu postojíme trochu déle. Ti kdo o ní vědí a znají její osud jí říkají LATINSKÁ BABIČKA.
Jmenovala se ANNA DROBNÁ a byla dcerou podstupenského mlynáře Václava Schulze a jeho manželky Doroty. . Podle matriky se narodila 20. května 1769, ne tedy roku 1770, jak je uvedeno na jejím náhrobku a ten samý den byla tehdejším děkanem Karlem Rossim pokřtěna.
Když se provdala za Josefa Drobného bylo jí 19 let a jemu 42. Brala si jej jako vdovce s malou dcerkou. Latinu se naučila od svého otce, který ač by se dalo povrchně říci byl „jenom mlynář“ byl velmi vzdělaný a na vzdělání své dcery velmi dbal. Sám byl znalcem a ctitelem klasických jazyků, což bylo celkem běžné v každé zámožnější rodině. Po smrti manžela si koupila přízemní domek poblíž arciděkanského kostela, který už nestojí. Její nevlastní dcera se provdala za pekaře Hradce. Ona sama měla pro svou obživu malý krámek v domku, kde prodávala vápno, smůlu, louč, štětky, semena, košťata a podobné potřeby (domek už neexistuje).
Annu Drobnou velmi pěkně zvěčnil ve svém autobiografickém románu „Latinská babička“ Ferdinand Schulz, student tehdejšího piaristického gymnazia na Karmeli v Mladé Boleslavi. Vylíčil v románě poutavě a pravdivě měšťanskou domácnost 19. století i samotnou Annu, u které byl s dalšími studenty na bytě a byl rovněž svěřencem „latinské babičky“. Anna Drobná měla studenty na bytě vždy a vztah k ním měla jako k vlastním dětem. Vypracovávala s nimi latinské úlohy a z uloženého učiva je zkoušela. Studenti byli její chloubou, museli být premianty a sama si je odváděla ze školy domů, když jim hudebníci na konci školního roku ve slavnostní síni zatroubili za odměnu výborných vysvědčení fanfáry. Ferdinand Schulz moc krásně popsal ve své knížce jak jej „babička“ vedla první den k zápisu.
„Vyšli jsme. Babička samé hedvábí, že vedle mne jen jen šustila. Měla řasnatou fialovou sukni, bleďounce zelený špenzr s varhánkami, v nichž prokmitala podšívka barvy pivoňkové a límcem hustě nahrnutým, pod nímž těsně ke krku upjat byl běloskvoucí krajkový šátek s cípy napřed spuštěnými přes kulovaté zlaté knoflíčky, jež sbíhaly v několika řadách paprskovitě po živůtku k pasu. Na hlavě měla zlatý čepec, jako ze samých penízkův složený, s velikou holubičkou. Po dláždění klepaly její nové korduánové pantofle s velikými podpatky.
Vzešel krásný teplý den podzimní. Prošli jsme několik uliček, kde bylo více zdí než domův, až na konci dlouhého klikatého ouvozu mezi zahradními ploty jsme stanuli před skupením větších budov. Po pravé straně gymnazium o jednom poschodí, na levé na prostranném dvoře kostel a podle něho klášter v podobě podkovy, všechna stavení se šindelovou střechou a za nimi zahrady až kam jsem mohl dohlédnout……………. Potkali jsme málo lidí, ale každý se ohlédl za námi, některý ze starších oslovil babičku úsměvem, nebo kývnutím hlavy. Ona po celou cestu nepromluvila ani slova. Teprv když trhla u černých klášterních dvířek zvoncem, který se daleko uvnitř ozval tak mdle, jako by měl bolavou, klůckem obvázanou paličku, pravila: „Páteru rektorovi musíš políbit ruku když tam přijdeme i když budeme odcházet.“ Bylo zapotřebí zazvonit ještě dvakrát, než uvnitř klaply dveře. …………….Vešli jsme. Octli jsme se v prostranné, dosti nízké, vybílené komnatě, v koutě u okna stál psací stolek s mnoha přihrádkami po obou stranách až k zemi. Nad ním na velikém černém kříži visel Kristus ze slonové kosti. Pan rektor vyšel nám od psacího stolku vstříc doprostřed pokoje. Upamatoval jsem se, že je to týž starý pán útlého drobounkého těla, jejž jsem už viděl, když jsem před čtvrt rokem dělal přijímací zkoušku v budově hlavní školy uprostřed města ještě s několika spolužáky od nás i odjinud. Choval se tenkrát k nám všem velice laskavě a všichni jsme prošli…………Babička se zastavila na dva kroky ode dveří, hluboce se uklonila a zbožným, pokorným hlasem pronesla slova, která jsem si dovedl sestaviti teprve později, když už jsem chodil několik měsíců do školy a když jsem je také od jiných starších studentů při setkání s profesory slyšel a sám už také říkal po nich: „Laudetur dominus Jesus Christus“ (Pochválen buď Pán Ježíš Kristus). Já nesměle přikročil až k samému knězi, abych dle babiččina rozkazu mu políbil ruku. On už mi nastavil pravici. Byla vyschlá jak pergamen, chladná a silně zaváněla šňupavým tabákem. Projevil potěšení, že babička přichází s novým žákem, nazýval ji matkou studentů a pravil, že je jako osmý profesor zdejšího gymnazia, tvrdil, že bez její pomoci škola by nemohla se honositi úspěchy tak potěšitelnými atd. „Mám ty děti u sebe pro vlastní radost, spectabilis domine“ končila s patrným rozechvěním, „nemohu bez nich být a jsem plnou měrou odměněna, když vidím, že se z nich dělají hodní a pořádní lidé.“
Pozorný čtenář – Boleslavák si jistě uvědomil, že cesta, která je v knize popisována vedla od domku Anny Drobné kolem kostela Nanebevzetí Panny Marie, přes dnešní Komenského náměstí do uličky vedoucí kolem nové školy Škoda k bývalému piaristickému gymnaziu na Karmeli. Škola, ve které spisovatel skládal přijímací zkoušky byla nejstarší a vůbec první škola v Mladé Boleslavi tzv. „Pojď sem synu.“ Kostel, o kterém se zmiňuje je kostel sv. Bonaventury no a klášter také známe.
Podle matriky zemřela Anna Drobná 4. října 1855 ve stáří 86 let. Na jejím hrobě na hřbitově u sv. Havla stojí na kamenném podstavci kovový kříž s nápisem: „Zde v pánu odpočívá Anna Drobná 1770-1855 a František Hradec 1804-1865.
Hradec byl pohřben do hrobu své tchýně Anny Drobné. Na podstavci kříže je latinský nápis : „DIMITE NOBIS DEBITA NOSTRA, SICUT ET NOS DIMITTIMUS DEBITORIBUS NOSTRIS.“ (Odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům).
Ferdinand Schulz, který , jak jsem se již zmínila, byl svého času svěřencem“ latinské babičky“ a jako dospělý působil jako vychovatel mladého šlechtice Václava Kounice, navštívil po letech její hrob a právě u něj se setkal s její dcerou paní Hradcovou. Tento hrob byl pro veřejnost objeven až v roce 1909 a to už byl velmi poničený. Později byl opravován na náklady mladoboleslavského občana pana Zimmermanna, ale při různých dalších, většinou necitlivých opravách a úpravách hřbitova byl zničený a odstraněný. Teprve roku 2004, po celkové rekonstrukci havelského hřbitova, která v posledních letech proběhla, byl náhrobek obnoven. Jestli stojí přesně na původním místě je otázka. Myslím, že ne, ale to není tak důležité. Hlavní je, že se na Annu Drobnou nezapomnělo, že vlastně jakoby pořád žije, protože každý rok v květnu se u jejího hrobu setkávají v jeden určitý den studenti, zavzpomínají na „babičku“, poprosí ji o přímluvu u nastávajících zkoušek, položí kytičku a mnohdy ji i zazpívají. A pak že nesmrtelnost neexistuje!
...........................................................
Následuje popis jednotlivých alespoň trochu zachovalých náhrobků, kdybyste se někdy rozhodli hřbitov navštívit, mohli byste se je podle tohoto, často dost chabého, popisu pokusit identifikovat jen tak, pro své potěšení. Bohužel řada těch nejzachovalejších je uschována před vandaly přímo v kostele, kde je máte možnost vidět třeba v neděli mezi 10. a 11. hodinou, kdy probíhají Bohoslužby církve Českobratrské evangelické každý rok od května do října. Ale možná i při dalších příležitostech, protože zde jsou občas pořádány různé akce a koncerty.
Význačný a pěkně zrestaurovaný náhrobek umístěný v kostele patří V á c l a v u H R U Š K O V I. Je na něm zpodoben s plnovousem v nákladném oblečení 16. století, v životní velikosti. Na desce o rozměrech 1 x 2 metry je obloukovitý nápis:“V neděli po sv. Jiří Léta 1584 Slowutný a paměti hodný muž Waczlaw Hrusska, život v Pánu dokonal a tuto pochován gest.“
Václav Hruška byl synem Mistra Jana lékaře. I on se hlásil k učení Českých bratří jako jeho otec. Celých 30 let, od roku1553 do roku 1583 ovlivňoval osudy Mladé Boleslavi z titulu primátora města, kterým byl osmkrát po sobě zvolen konšelskou radou.
Přímo u zdi kostela je modernější pomník s nápisem:“ Světlé památce matky Bedřicha Smetany, B a r b o r y S M E T A N O V É, která zemřela 20.listopadu 1864 ve věku 73 let při návštěvě u své dcery v Mladé Boleslavi na akutní zánět střev. Barbora Smetanová přijela ke své ovdovělé dceři Františce ze Všejaqn u Vlkavy, kde žila u Bedřichova bratra Karla, který tam byl lesním. Původní hrob byl naproti přes cestu a byl na něm nápis: „Zde v Pánu odpočívá Barbora Smetanová rozená Linková“. Celých deset let neměli občané Mladé Boleslavi ponětí kdo vlastně v hrobě leží, teprve roku 1874 při jedné návštěvě Bedřicha Smetany v Boleslavi se Smetana zmínil, že zde na hřbitově leží jeho matka. Od té chvíle byla hrobu věnována patřičná pozornost, péče o něj se ujal Spolek paní a dívek. Později o hrob pečoval spolek "Dědictví Bedřicha Smetany" hlavně zásluhou jednatele spolku a obětavého ředitele kůru Jaroslava Pejši, hudebního skladatele a kritika.
Pod věží na zdi kostela v rohu je gotický náhrobek od pražského sochaře Josefa Maxe s nápisem: „her riht J o h a n F r a n z Ritter von N E U B E R G Herr auf Gross Czegtitz und Augesd. Geboren den 24. Juni 1769, gestorben den 2. Juli 1836.“
Vlevo je druhý pomník od českého sochaře Tomáše Seidana a představuje sedícího anděla míru, který drží v pravé ruce věnec, v levé listinu a českou knihu. Na tomto pomníku je český nápis:“ J a n N o r b e r t rytíř z N E U B E R K A, nejvyšší písař království českého, narodil se 11. srpna 1796 a zemřel 3.srpna 1859 v 63 roce věku svého.“
Neuberkové patřili k české obrozenecké šlechtě, Jan Norbert se účastnil i politických aktivit kolem roku 1848. V zámku byla bohatá, neobyčejně cenná knihovna, kterou obdivoval už sám Josef Dobrovský, bohužel vzala postupně za své během německé okupace a později během ruské okupace. V obou případech knihami prý topili v krbu vojska, která byla na zámku ubytována. Byla zde údajně i některá díla Mistra Jana Husa.
V kostele je uchován i značně poškozený mramorový náhrobek, na němž je vytesána postava rytíře v brnění s přilbou u nohy a v každém roku je vytesán erb. Po stranách desky je částečně nečitelný nápis: „ ….po sv. Eliáši Léta 1584 urozený pan Václav H R Z Á Ň z H A R A S O V A, na Housce a na Vrutici.“
Byl majitelem domu č.p. 74 na Karmeli, kde byla později bratrská škola. U sv. Havla je pohřben i se svou manželkou a dcerou Majdalenou.
Další mramorový náhrobek, rovněž v kostele, má rozměry metr osmdesát krát devadesát a je na něm zpodobena v životní velikosti šlechtična v pohřebním rubáši. V každém rohu je erb a po stranách nápis: „ Letha 15……urozená Paní Dorota z Ocelovic….na Housce a Wrutici život…..“ Byla to manželka Václava Hrzáně.
Na dalším pomníku je vytesán mladík v oblečení obvyklém v 16. století, J a n H R Z Á Ň, zemřel roku 1571, vnuk Václava a Doroty Hrzáňových. ( v kostele)
Venku v prostoru hřbitova vedle kostela směrem k hradbám je dnes umístěn pískovcový pomník znázorňující jakousi skalku a na ní leží rozložená kniha c sitátem z Bible: „Kdo ve mne věří , neumře na věky.“ Na zadní straně pomníku je nápis:“ F r a n t i š e k K R O U P A, měšťan zdejší. "Naroz.11.3.1813, zemř.5.9.1862, bratr významného boleslavského vlastence Josefa Kroupy, právníka a soudního úředníka. František Kroupa byl údajně strýcen A.V.Šmilovského. Zemřel na mrtvici ve věku 49 let. Byl soukeník a rovněž byl členem městského zastupitelstva.
Spíše vpravo od kostela je pomník R O D I N Y Š M I L A U E R O V Y. Na pomníku je obloukovitý nápis : „ Milované choti a matce."Dole byla ještě mramorová deska, která tam už bohužel není a na ní byl nápis: „Rodiče A.V.Šmilovského, českého spisovatele.“
Pomník jako všechny pomníky umístěné v současné době v parku nejsou na konkrétních místech skutečných hrobů. V původním hrobě je tedy pohřbena matka Šmilovského Terezie Marie rodem Solnařová, její dcera a Šmilovského sestra Alžběta (manželka boleslavského lékaře MUDr.Jakuba Himmra), otec spisovatele František, školní dohlížitel a mydlář i dědeček Šmilovského Josef Solnař, punčochář. Všichni zemřeli v rozmezí let 1801 – 1839.
Před kostelem mírně vlevo je kamenný monolitový náhrobek s kovovým, dnes už téměř zničeným reliefem mladého důstojníka a na kovové desce je nápis W e n z e l B Ö H M, k.k. Oberleitenant im 36. Infant.Regiment – Graf Degenfeld, geb.14.XII.1882, gest.3.XII1853. Věnováno od jeho rodičů a sourozenců.“
Pomník zhotovil jeho bratr Josef Kamil Böhm, sochař. Otec obou byl nadlesním ve službách knížete Rohana.
Přímo na zdech kostela je řada desek více či méně čitelných:
Rodina L A U T E R B A C H O V A, jejíž členové se zasloužili na počátku 40. let 19. století o první české divadelní představení v našem městě. Leží zde čtyři členové rodiny, kteří se stali obětí cholery v srpnu roku 1850.
Vincenz R U C Ž I Č Z K A, měšťan a purkmistr boleslavský, přítel a znatel dějepisu starožitností českých, nar.1792, zemřel 1856.
Dr. Josef P O D H A J S K Ý, zemřel 25. září 1873 v 35 letech na tuberkulozu. Profesor zdejšího gymnazia, věnoval se přírodním vědám, matematice a filosofii na pražské univerzitě.
Na jižní straně kostela býval pomník dalšího významného boleslavského občana
Martina V A Ň K A, měšťana a majitele c.k. výsadou opatřeného uměleckého mlýna v Mladé Boleslavi.
nar. 11. listopadu 1808, zemřel 15, srpna 1865. Mlynář Vaněk byl tchánem známého politika a jistý čas i boleslavského starosty dr. Karla Mattuše. Když Martin Vaněk zemřel doprovodil ho ke hrobu hrabě Václav Kounic se svým vychovatelem Ferdinandem Schulzem. Kounic o tom dodatečně napsal svému příteli básníku Josefu Václavu Sládkovi do Prahy:" V Boleslavi umřel pan Vaněk, tuze hodný pán. Byli jsme na pohřbu."
Proti hrobce rytířů z Neuberku přes cestu stával pěkný náhrobek s postavou truchlícího anděla, který patřil
Josefu F L A K L O V I, purkmistru města a majiteli hostince. Zemřel 2. října 1853 ve věku 56 let. (Starší Boleslaváci pamatují tak zvanou Flaklovku, zahradní restauraci, přibližně proti současné cestovní kanceláři Čedok). Josef Flakl byl blízkým přítelem Karla Vinařického, ma jedinou noc byl u Josefa Flakla v restauraci "U modrého hroznu" ubytován v roce 1843 rovněž jeho přítel, básník František Ladislav Čelakovský. Josef Flakl byl zvolen roku 1848 delegátem mladoboleslavským občanů ke knížeti Windischgrötzovi, byl postaven do čela "národní gardy" a v říjnu 1850 ustanoven prvním purkmistrem města za nové pobřeznové zemské správy.