HRADY -Páni z Michalovic 1.
M I C H A L O V I C E
Páni z Michalovic
Hrad Michalovice je nejvýraznější dominantou Pojizeří v okolí Mladé Boleslavi. Je od ní vzdálen pouhé tři kilometry proti toku řeky Jizery. Dlouho před stavbou hradu stál na protější ostrožně velmožský dvorec spolu s kostelíkem sv. Michala. Jméno tohoto světce mohlo být později inspirací pro název budoucího hradu. Tehdy ještě neexistovalo město, ale pouze trhová osada v podhradí tehdejšího, napůl dřevěného boleslavského hradu, zvaná Podolec. Osada zabírala nevelký prostor mezi skálou, na které hrad stál a mezi říčkou Klenicí. Původně měla zabezpečovat výhradně ekonomické zázemí hradu, ale brzy její význam neobyčejně stoupl. Vedla tudy totiž hlavní obchodní stezka, která spojovala Prahu se Stráží pod Ralskem, Jablonným v Podještědí a Žitavou.
Páni z Michalovic pocházeli ze slavného rodu Markvarticů. O době vzniku Michalovic neexistuje mezi historiky jednotný názor. Většina z nich je přesvědčena, že vznikly kolem roku 1281 a usuzují tak podle listiny, existující v archivu v Drážďanech, ke které je přivěšena pečeť Jana z Michalovic, na níž je ještě vyryto "pečeť pana Jana z Markvartic", ale už se zde nazývá Jan z Michelsbergu. August Sedláček byl naproti tomu přesvědčen, že hrad vznikl o dobrých třicet let dříve a sice z iniciativy Janova otce Beneše. Bohuslav Balbín měl dávno před ním tentýž názor přesto, že byl hrad už postaven jako gotický. Zdálo se mu nepravděpodobné, že by si velmoži, kterými Michalovicové bezpochyby byli, stavěli sídlo v odcházejícím románském stylu, přestože doba by tomu ještě odpovídala. Který z Markvarticů tedy hrad postavil přesně nevíme. Byl to otec, nebo syn? Možná oba. Bohužel o stavební vývoji se nezachovaly žádné údaje. Odborníci se domnívají, že za celou dobu své existence nebyl hrad nijak výrazně stavebně upravován, spíš byl stavěn po etapách.
Michalovice byly impozantní stavbou, zcela odpovídající významu rodu, který na nich sídlil. Ani dnes, po 700 letech, je nelze minout bez povšimnutí. Obyvatelé Mladé Boleslavi a okolí je nazývají "michalovickou putnou" a není se co divit. Hrad opravdu svou siluetou putnu připomíná. K tomuto dojmu přispívá především roztržená a následně ke straně sesutá věž. Michalovice v dobách své největší slávy žily opravdu bohatým životem. Přes 200 let ovlivňovali jejich majitelé nejen Mladoboleslavsko a další svá panství, ale měli nemalý vliv na dění v celém Českém království. V polovině 13. století se všeobecně zahušťovala síť šlechtických hradů nejen v Pojizeří, ale i v severních Čechách a velkou, dá se říci rozhodující roli v tomto expanzivním úsilí, hráli právě Markvarticové. Příkladně úsilím Havla z Lemberka, (rovněž Markvartice), vznikly dominikánské kláštery v Turnově a Jablonném v Podještědí, postupně se v této době stavěly hrady Valdštejn, Rotštejn a Hrubý Rohozec. Michalovice jsou postavené v západním německém stylu a i jméno mělo původně německý tvar - Michelsberg.
Místo na stavbu michalovického hradu bylo vybráno velmi dobře a promyšleně. Stavělo se na výrazném trojúhelníkovém ostrohu, který byl od severu a jihu naprosto nepřístupný a má podobu trojhranu se dvěma vypouklými stranami, směřujícího hrotem k jihovýchodu. Na konci ostrohu jsou stopy další stavby, která byla nepochybně součástí hradního areálu. Na severní straně chránil hrad prudký svah spadající k Jizeře, která se v těch časech rozlévala do mnoha ramen a z jihu byl od vesnice oddělen hlubokou roklí. Pak stačilo ostroh přetnout napříč dvěma hlubokými příkopy a o bezpečnost bylo postaráno.
"Zdaleka již viděti jest malebné zříceniny Michalovic, mezi směsicí vysokých a nízkých sutin vyniká trup bývalé věže, nenesoucí se rovně do výše, nýbrž hrozivě nakloněný stranou až k upadení. Jest to posud onen tvrdý a nepřemožený kus věže, kterýž lid okolní po svém venkovském vtipu putnou nazývá."
Tak zapůsobily Michalovice na historika Augusta Sedláčka. Faktem zůstává, že je to hrad, který nemá pro svou malebnost v okolí konkurenci. Přesto že je pobořený, je na první pohled zřejmé, že to bylo sídlo významného rytířského rodu. Genius loci jako by tu stále přebýval.
Jako všechny šlechtické hrady měly Michalovice poměrně rozlehlé předhradí a samotné jádro hradu bylo obklopené hradbami, jejichž zbytky můžeme ještě vidět.. Předhradí se nacházelo západně od hradu, přecházelo plynule z rovného pole a mělo samostatné opevnění. Od hradu je dělily dva hluboké příkopy. Nejprve musel příchozí přejít dřevěný most přes vnější příkop, následoval úzký travnatý prostor a pak bylo nutné přejít po dalším mostě přes mnohem hlubší příkop tesaný ve skále, který odděloval předhradí od vlastního hradu, kde byla brána s padacím mostem a tudy byl přes úzký parkán v čele jediný možný přístup do jádra hradu. Brána byla navíc zprava chráněna nedalekou věží. Zbylé tři strany vnitřního hradu obklopoval asi deset metrů široký parkán postavený ve svahu a uzavřený silnou zdí, v jejíž jihovýchodní části směrem k vesnici je malá branka. Hradbami byl obklopený celý hradní komplex. Z obrysu hradeb vystupuje v severním nároží nepříliš mohutná čtverhranná věž - patrně studniční. Jádro hradu tvořila v podstatě volně stojící válcová obranná věž, která byla záštitou nedaleké brány a ostatních staveb, které všechny převyšovala a pravděpodobně dvoupatrový palác (není vyloučeno, že existovala dvě křídla paláce do tvaru "L"). Věž v případě ohrožení sloužila jako poslední útočiště.Od Jizery směrem od obce Debř je v prostoru nádvoří v travnatém svahu parkánu vchod do zaklenutého sklepení s otvorem v klenbě, přístupného zaklenutým schodištěm. Tento vchod je obloukový, asi 2,5 metru široký a vstup do něho velmi příkrý. Toto místo evokuje dojem, že mohlo jít o vězení, ale tomu odporuje fakt, že z tohoto prostoru o velikosti asi 5 x 3 metry vede odbočka, nyní zaslepená dřevěnými trámy, která možná pokračuje chodbou do dalších podzemních prostor směrem na východ. Pod hradem se údajně nacházely sklepy a chodba směřující k Jizeře a následně k boleslavskému hradu. Jedna chodba měla údajně vést západním směrem a vyúsťovala v remízku mezi obcemi Bukovnem a Michalovicemi a druhá prý vedla přímo na boleslavský hrad. Tato chodba byla přístupná do jisté míry ještě začátkem 20. století a několik místních chlapců se do ni vydalo. Dostali se prý dost daleko, ale když na ně začala kapat voda, raději se vrátili. Tehdy se domnívali, že se dostali až pod Jizeru.
Pověst o podzemní chodbě se traduje celá staletí a samozřejmě souvisela s pokladem.. A kupodivu poklad se na hradě opravdu našel. Nepocházel sice z doby pánů z Michalovic, ale ukryl jej zde zřejmě někdo po nezdařeném stavovském povstání na počátku 17. století. Tento
poklad se podle pověsti jako první snažili nalézt nějací italští dobrodruzi a alchymisté. K tomuto účelu měli použít třaskavinu, jejímž vlivem se ozval silný výbuch a vysoko vyšlehl zelený plamen a hledači byli prý zasypáni sesutým kamením. Mezi lidmi se začalo vyprávět, že je vzal "zelený čert". Pravděpodobnější bude ta verze, že na počátku 19. století se několik vojáků boleslavské posádky pokusilo poklad najít pomocí střelného prachu a tehdy s největší pravděpodobností došlo k narušení věže a jejímu následnému sesutí. Poklad byl nalezen až o dobrých sto let později, kdy správci železnice, která vede pod hradem, přistoupili s ohledem na nakloněnou věž k jejímu statickému zajištění. Při zemních výkopových pracích byl nalezen kožený váček a v něm 483 mincí z doby Vladislava Jagellonského a Rudolfa II.. Kromě mincí bylo objeveno mnoho spálených kostí a keramických střepů. Bohužel!!! K tomuto nálezu nebyli tehdy povoláni odborníci a nebyla provedena řádná dokumentace nálezu.
Velká okrouhlá věž je postavena z kvádříkového zdiva spojeného neobyčejně pevnou maltou a její vnitřní řešení je dost neobvyklé. Předně je do ní přístup přímo z nádvoří, což nebylo u obranných věží zvykem. Vyzděný oblouk v přízemí je vchodem do kruhové místnosti zaklenuté nízkou kopulí. Jaký byl praktický význam tohoto prostoru není jasné, protože ve stropě není žádný otvor pro případ, že by současný vstup býval zazděný a prostor sloužil jako vězení. Vězení tu ale pravděpodobně bylo a sice až pod věží a při výbuchu se do něj věž pravděpodobně částečně propadla. Při následných opravách byla kolem věže vybetonovaná silná deska a samotná věž byla vyspravena dozdívkou. Na severní straně je ve věži ve výši šesti metrů dveřní otvor, ke kterému v současné době vedou železné schody. Když po nich vystoupíme, vejdeme do úzké chodbičky, která vede do tmavé kobky, kulaté a klenuté, jako v přízemí. Z chodby prvního patra vedou vlevo, v síle zdi, s malým okénkem točité schody na horní otevřenou plošinu věže obehnané zábradlím. Věž byla patrně kryta kuželovitou helmou .Původní interiér tohoto třetího patra byl zřejmě dost velký a není vyloučeno, že byl obytný. Věž měla v podstřeší dřevěný hrázděný ochoz, z něhož zbyly ještě otvory po nosnících.. Úpravu věže na rozhlednu provedli členové Klubu československých turistů v r. 1935 a zároveň dole umístili bronzovou tabulku s tímto pamětním nápisem:
"Na paměť návštěvy Karla Hynka Máchy
na Michalovicích roku 1835."
S plošiny je nádherný pohled do kraje, na Bezděz, Ralsko, Ještěd a východním směrem na Kosmonosy, Tábor u Lomnice a Kumburk, směrem na jih je Mladá Boleslav s pozadím Chlumu. Rovněž je odtud vidět nedaleký někdejší dvorec s románským kostelíkem na protějším ostrohu. Věž se celkově vymyká standartu tehdejších bergfritů a je možné, že se jedná o určité napodobení okrouhlého donjonu, nebo o kombinaci obou.. Věž má na rozdíl od ostatních hradebních staveb vnější i vnitřní líc zdiva z kvádříků, ale ostatní zachovalé zdi jsou už z lomového kamene. Nabízí se proto domněnka, že věž mohla být první kamennou stavbou v celém areálu původně dřevěného hradu, postaveného možná ještě za vlády Václava I. a teprve později byl hrad přestavěn na kamenný. Je i možné, že původní dřevěný hrad vyhořel za neklidných časů po smrti Přemysla Otakara II. a byl přestavěn kolem roku 1280. Celkově je věž mohutná stavba o průměru 11 metrů o síle zdí 4,2 metry.V současné době má opravdu nebezpečně vypadající podobu, ale její nejširší "jizva" je důkladně zpevněná cementem.
K věži přiléhalo na jižní straně obytné křídlo paláce, přistavěné k ohradní zdi. Druhé, kratší palácové křídlo, dnes až na zbytky sklepů zničené, uzavíralo na východní straně nádvoří. Rozsáhlý palác tedy zaujímal jižní a východní stranu jádra. Jak dokládá jeho nejlépe dochovaná jižní vnější stěna s pozůstatky dvou pobořených prévetů a dvou arkýřů ve druhém patře, vznikal asi v několika stavebních fázích. Rozhodně se jednalo o velni solidní stavbu. Palác byl mohutný, což dokazuje,že stavebník hradu měl dost finančních prostředků na vybudování důstojného sídla, které mohlo uspokojivě reprezentovat jeho moc a společenské postavení. Na to, jak hrad vypadal velkolepě, interiéry nebyly tak oslnivé. Tedy alespoň pokud jde o prostorové pohodlí. Místnosti byly zřejmě dost malé a studené, ale to bylo u tehdejších hradů běžné.
Tolik tedy o hradě, na kterém Michalovicové sídlili. Oni byli skutečně osobnostmi o kterých se musíme zmínit podrobněji a pokud se máme dovědět co nejvíc, musíme začít jak se říká "od Adama". Vraťme se k jejich kořenům, které sahají, pokud lze zjistit z opravdu skromných pramenů, až do 11. století. Jak už bylo zmíněno pocházeli z rodu Markvarticů a tento rod měl obrovský vliv na život Boleslavska a celého Pojizeří. První Markvartici působili jako významní hodnostáři u královského dvora, nebo jako správci na královských hradech.
Cíleně budovali své državy i na severovýchodě Čech, ale do jejich vlastnictví patřily objekty a pozemky i v jižních oblastech země. V těch dobách se stavěly bytelné hrady, jak to nebezpečná doba vyžadovala Tak vznikly markvartické hrady Lemberk u Jablonného v Podještědí, Ostrý u Benešova, Michalovice a Zvířetice v Pojizeří a Sokolčí a Velešín na řece Malši. Rovněž Děvín na Ralské vysočině patřil Markvarticům. Jejich rodový znak byla stříbrná lvice se zlatou zbrojí(t.j.se zlatými zuby a drápy) v červeném poli. Podle rodové pověsti prý jejich předek přišel na Mladoboleslavsko z Lužice. Kronikář Kosmas se ovšem zmiňuje o jakémsi Markvartovi-Němci, který byl v r. 1068 společníkem nově zvoleného biskupa Jaromíra na jeho cestě k německému císaři Jindřichovi. Ale nejstarším, prokazatelně známým, předkem rodu je Markvart z Waldsteina, komoří krále Vladislava II.a jsou o něm zmínky už r. 1146. Tehdy jej král přijal do svých služeb jako komořího.
Tento Markvart zemřel r. 1160. Měl údajně ještě dva bratry. Jeden z nich se jmenoval Záviš a víme o něm pouze to, že byl purkrabím v Sedlci, druhým bratrem byl Beneš. Markvart sám měl tři syny. Rovněž Záviše, který byl pánem na Ralsku a kolem r. 1184 vykonával funkci kastelána na mladoboleslavském hradě, dále Havla, který byl kanovníkem a Heřmana, o kterém si toho povíme víc .Záviš je pro nás ještě zajímavý tím, že jeho dcera byla provdána za Vítka z Krumlova a jejich syn pak dostal jméno po dědovi Záviš a toto jméno přešlo i na vnuka. Tento vnuk byl později známý jako Záviš z Falkenštejna, který tak neslavně skončil svůj život u hradu Hluboká. Heřman byl jedním z nejbližších a nejdůvěryhodnějších lidí knížete Soběslava II. Říkalo se mu také Heřman Černý.V roce 1175 zastával vysoký úřad maršálka, což byl nejvyšší vojenský velitel v zemi a ve 12. století to byla jedna z nejdůležitějších funkcí ve státě vůbec. R. 1177 měl postavení komořího, vedl soudní a finanční správu, po panovníkovi byl nejvyšším soudcem. Za vlády Přemysla Otakara I. mizí Heřman z knížecích služeb a kolem roku 1197 patrně zemřel. Měl rovněž tři syny. Beneše, který byl budyšínským kastelánem a měl přídomek "Okrouhlý", údajně podle účesu, který nosil, dalším byl Záviš a třetím Markvart z Března a Hruštice, který byl purkrabím v Děčíně. Tento Markvart měl se svou manželkou Hostilkou také tři syny a dceru. Z nich syn Jaroslav získal za krále Václava I. úřad kastelána mladoboleslavského hradu a do přímého držení i tržní osadu Podolec v podhradí a všechno co patřilo ke hradu na levém břehu Jizery. Markvart
zemřel r. 1230 a Hostilka se svými syny a dcerou Vojslavou založila pod mladoboleslavským hradem v podolecké osadě, při dnes již neexistujícím kostelíku sv. Víta, komendu sv. Jana Jeruzalémského t.zv. Johanitů, jinak také maltézských rytířů. 4. října 1255 darovací listinou věnovala tento kostelík spolu se všemi pozemky, špitálem a kostelem v Týnci tomuto řádu. Vymínila si pouze, že tento majetek bude sloužit chudým a nemocným a rytíři navíc pošlou každý rok do Jeruzaléma jeden lot zlata. Druhý Markvartův, syn Havel z Lemberka, byl kastelánem v Kladsku a jeho manželkou byla Zdislava z Lemberka původem z Křižanova, která byla později po své smrti prohlášena za svatou.Tento opravdu velmi stručný přehled předků pánů z Michalovic má sloužit jen k tomu, aby bylo zřejmé, z jak významného rodu pocházeli. V této fázi historického období se už Markvarticové dělí na jednotlivé větve: valdštejnskou, zvířetickou, lemberskou, vartemberskou a michalovickou .
Již zmíněný Beneš, zvaný "Okrouhlý", měl syna, také Beneše, který si vysloužil přídomek "Pyšný", nebo také "Velký".V některých historických pramenech se už píše "z Michalovic a na Velešíně". O něm toho ještě moc nevíme, snad jen to, že byl kastelánem v Budyšíně a původně sídlil na Velešíně v jižních Čechách, který získal asi kolem roku 1266. Za Přemysla Otakara byl hrad převeden zpět do královského majetku, ale za krále Václava ho získali Michalovicové zpět a patřil jim až do r. 1387.
Michalovicové po celou dobu své existence měli v zemi velmi silné společenské a politické postavení. To jim, spolu s jejich čilou kolonisační činností, zajistilo velká území a oni patřili skutečně k nejpřednější a nejbohatší šlechtě v království. Boleslavský hrad, v té době pravděpodobně poškozený a vypálený, přešel do majetku Michaloviců někdy v letech 1318 - 1334. Ve 14. století založili také Chřibský Hrádek na ochranu lužické obchodní cesty a na velešínském panství vybudovali hrad Sokolčí. Příbuzenskými svazky byli propojeni s Rožmberky, Cimburky a pány z Hradce.
Prvním majitelem, který na Michalovicích prokazatelně žil a přijal i přízvisko " z Michalovic" byl syn Beneše Pyšného jménem Jan. Je možné, že jméno hradu dal právě on. To by se dalo zdůvodnit třeba tím, že byl velkým ctitelem rytířských legend a rytířské kultury a sám byl rytířem. Nabízí se tedy domněnka, že hrad pojmenoval podle archanděla Michaela, patrona rytířů, jehož kult byl v té době velmi silný a byl mu zasvěcen i nedaleký kostelík.
Jan z Michalovic byl mimořádnou osobností. Prestižní byl i jeho sňatek s Johankou z Rožmberka, kterým se příbuzensky spojil s mocným jihočeským rodem pánů z Růže. Johanka byla dcera Jindřicha, českého nejvyššího komorníka a pražského purkrabího, dědice po pánech z Krumlova. Hradu Michalovic se Jan ujal asi kolem roku 1281, ale podle dalších událostí jeho života se zdá, že na nich příliš nepobýval. Byl oblíbencem krále Václava a hodně času trávil na královském dvoře.
První událost politického významu s jeho účastí spadá právě do roku 1281, kdy s několika dalšími členy české šlechty, konkrétně s Hynkem z Dubé, Heřmanem z Lichtenburka., Jaroslavem z Lemberka a Benešem z Vartenberka jel do Branibor vyjednávat jménem zemské obce s tehdejším správcem Českého království Otou Braniborským. Byl to zřejmě pokus skoncovat s braniborskou nadvládou a hlavně snaha osvobodit krále Václava, který byl tehdy svým poručníkem Otou vězněn. Je zřejmé, že tato mise velký úspěch neměla, protože Václav byl propuštěn až o dva roky později a to ještě za tučné výkupné. Král ovšem uměl být vděčný a proto Janovi následně věnoval hrady Ostrý a Děvín.
Koncem 80. let, už v hodnosti královského číšníka, doprovází Jan krále na jeho cestě do Polska a Slezska. V té době se Václav orientoval na velmocenskou politiku vůči Polsku a skutečně řadu území získal. Jan z Michalovic při této cestě dosvědčuje významnou listinu, ve které 10. ledna 1289 vévoda Kazimír dává svoji zem jako léno do rukou českého krále. Tento politický akt později vyvrcholil korunovací Václava II. na polského krále.
Jan byl ovšem rytíř a to v pravém smyslu toho slova. Významnému německému básníkovi 13. století Heinrichovi von Freiberg vděčíme za to, že nám velmi podrobně popsal ve svém básnickém eposu, jako přímý účastník, slavnou cestu rytíře Jana z Michalovic z Čech do Paříže. Pán z Michalovic se měl zúčastnit turnaje před samotným francouzským králem. Jan byl statný muž a do té doby prý nikdy nebyl poražen. Výprava se uskutečnila v letech 1293 až 1297.
Dnes už si málokdo dovede představit co znamenalo v té době být rytířem. To nebyly jen turnaje, skvostná brnění a slavná vítězství. To byl způsob života a celkový morální postoj. Rytířem se rozhodně nemohl stát kdokoliv. Každý musel osvědčit své rytířské a morální vlastnosti a pak byl slavnostně pasován samotným králem. Především musel chránit slabší a pomáhat jim, být zdvořilý, obzvláště k dámám a vždy a za všech okolností být ochoten bojovat za svou zem a čest svého rodu. Rytířské slovo platilo, mělo velkou váhu a bylo naprosto závazné.
Ale vraťme se k Janovi. Ten se stal od r. 1289 nejvyšším pražským purkrabím a o čtyři roky později už jede s královským poselstvem z Čech ke dvoru francouzského krále Filipa IV. Sličného. Byla to slavná cesta. Možná nejslavnější v dějinách českého rytířství. Jan z Michalovic jel v doprovodu mladých rytířů z významných českých šlechtickým rodin.
Turnaj, neboli klání, byla samozřejmě velice náročná zábava, nejen na peníze, ale i na přípravu. Proto si toto povyražení mohl dovolit většinou jen panovník, nebo velice bohatí šlechtici. Klání se obvykle konalo na volném prostranství, kde byla postavena tribuna a ohraničené kolbiště. Byl to vlastně takový náročný druh sportu. Proti sobě stáli dva jezdci (mnohdy i dvě skupiny jezdců) na koních a ve zbroji a v rukou měli čtyři metry dlouhé a sedm centimetrů silné dřevce. Úkol byl zdánlivě jednoduchý. Snažit se po rozjezdu proti sobě srazit soupeře dřevcem s koně a sám ze svého nespadnout. Na konci turnaje dostal vítěz obvykle věnec od jedné z přítomných dam jako odměnu.
Když nadešel čas utkání před branami Paříže, byl samozřejmě přítomen samotný král Filip IV. se svým dvorem, protože byl velice zvědavý na českého rytíře, kterého předcházela vynikající pověst. Z toho důvodu byl také připraven postavit proti němu své dva nejlepší muže.A Jan skutečně nezůstal své pověsti nic dlužen. Už jeho nástup na turnajové kolbiště byl impozantní. Představme si statného rytíře na koni, před ním nesli dvanáct hořících svící velkých "jako trámy" a nad ním baldachýn.. Janovo rytířské brnění bylo z lesklých zlacených kroužků, přes ně měl rudý plášť, hlavu mu chránila přilba z nazelenalé oceli a na této helmě byla zlatá koruna s pozlacenými supími pery obtočená lehkým závojem v barvě dámy, jejíž přízeň chtěl získat. Štít byl potažený kuní srstí červené barvy, byl lemován zeleným sametem
a na něm z hermelínu lvice. (Za tento podrobný popis vděčíme básníku Heinrichovi von Freiberg).
Turnaj se konal v lovecké oboře. Jako první proti Janovi vyjel na kolbiště rytíř Held von Authorant a ten byl po několika nájezdech sražen pánem z Michalovic na zem. Po něm následoval druhý bojovník Grillet z Normandie se stejným výsledkem. Pan Jan, přestože měl právo podle pravidel ponechat si koně poražených jako kořist z boje, velkoryse jim je vrátil Vybraná dáma mu pak za všeobecných ovací předala věnec určený pro vítěze a francouzský král se zachoval rovněž šlechetně. Jako osobní dar pánovi z Michalovic, kromě svého obdivu, dal sto funtů zlata a sto marek stříbra (marka je tady myšlena jako vahová jednotka), včetně turnajového koně. Český kronikář Dalimil ve své rýmované kronice o Janovi z Michalovic píše:
"...též vím, že tehdy pan Jan z Michalovic,
který nebyl žádný novic
v turnajích se chystal k cestě
od Rýna až do Paříže,
všechny klání k slávě Čechů
vyhrál tam a bez obtíže
vrátil se pod rodnou střechu."
Básník Heinrich von Freiberg byl s největší pravděpodobností v Janově průvodu, možná už se záměrem tuto cestu věrně zdokumentovat. Je možné, že ale celý epos nazvaný "Rytířská jízda Jana z Michalovic" napsal až po návratu, přímo na Michalovicích. Celá tato velkolepá výprava dlouho zneklidňovala historiky, kteří se marně snažili dopátrat jejího hlavního účelu.
Je skutečně dost podivné, že by jel Jan z Michalovic do Paříže pouze pro zábavu, aby se tam zúčastnil turnaje.Vzhledem k jeho vysokému postavení u královského dvora je dost pravděpodobné, že skryté poslání jeho cesty bylo diplomatické a že byl ve skutečnosti vyslancem samotného krále Václava II. Neexistují o tom žádné písemné důkazy, což je při misích tohoto druhu pochopitelné. Je možné, že měl za úkol zprostředkovat spojenectví českého a francouzského krále v odporu proti Habsburkům, konkrétně proti Václavovu švagrovi Albrechtovi Habsburskému. A přitom se Jan, jako rytíř, proslavil po celé západní Evropě jako "ozdoba šlechetného krále českého".
Ale dejme ještě na chvíli slovo Heinrichovi von Freiberg:
"Rytířská cesta Jana z Michalovic" - úryvek
"Chci říci něco krásného
o rytířích království českého.
Teď v Čechách rytíř žije
jenž nám jasně ukazuje,
že pro své rytířské ctnosti
dosáhl úcty a žije ve vážnosti."
Když pohlédneme zpět do historie tak vidíme, že Jan zajistil ve své době hradu Michalovice neobyčejný lesk a popularitu. Tam to jistě žilo! Nakolik je epos Heinricha von
Freiberg pravdivý, nebo nakolik pánovi z Michalovic chtěl zalichotit, není třeba řešit. Ponechme si romantickou představu o časech rytířských klání a celé té doby, která jistě ve skutečnosti tak romantická zase nebyla.
Pokud jde o politickou a diplomatickou činnost poskytl Jan z Michalovic nepochybně králi Václavovi II. neocenitelné služby a zajistil si tím i čestné místo v historii Českého království. Zemřel patrně kolem roku 1306, neví se to přesně, takže se můžeme jen dohadovat, jestli se dožil zavraždění Václava III. a celé té pohnuté doby, která následovala. Jeho manželka Johanka ho přežila a zemřela ve vyšehradském klášteře 3. února 1317 a je tam i pohřbena.
Na Michalovicích se ujal vlády Janův syn Beneš, později zvaný "Věrný".Toto přízvisko však příliš neodpovídalo jeho charakteru. Beneš měl v krvi zřejmě velmi málo ze svého rytířského otce. Nastávala drsná doba a neklidné časy pro království a bylo víc než zřejmé, že "zlatá doba rytířstva" je nenávratně pryč. Beneš byl typický šlechtic své doby. Té zmatené doby, která nastala po smrti Václava III., doby velkých i malých tahanic o moc a nekonečných sporů. Po velkých politických problémech nastoupil na trůn Jan Lucemburský, který si české království musel doslova vybojovat na české šlechtě vedené Jindřichem z Lipé. V letech 1317 a 1318 propukaly z těchto důvodů skutečné boje.
Beneš, jako všichni členové jeho rodu, pronikl velmi brzy do politického života a projevil se jako představitel přímo bezostyšného obohacování. .Tato vlastnost ale v té době charakterizovala většinu českého panstva. Snažil se především proniknout do blízkosti krále a
už r. 1315 se stává purkrabím pražského hradu a zasedá na zemském soudě. To ale jeho mocenským touhám nestačí. Doopravdy mu jde o to, získat do držení boleslavský hrad a jeho podhradí. Bylo možné ho vidět po boku krále Jana, spolu s panem Vilémem Zajícem z Valdeka, bojovat proti Hronovcům, kteří se po zajetí Jindřicha z Lipé obrátili proti králi, ale už v krátkém čase stojí naopak po boku ctižádostivé královny Elišky . Objevuje se prostě tu na jedné, tu na druhé straně, podle toho co se mu zdá výhodnější. Ale i na něm se potvrdilo přísloví, že dvěma pánům nelze sloužit. Alespoň ne dlouho. Pan Beneš se totiž ve svých předpokladech přepočítal, protože odbojné české panstvo přišlo brzy na to, že s králem je lépe vycházet po dobrém a jako důsledek těchto úvah proběhlo v roce 1318 v Domažlicích oficiálně vzájemné smíření. Beneš byl ovšem v těchto věcech dost předvídavý a proto se mu podařilo ještě před tímto smířením poslat už 24. prosince 1317 králi pokorný dopis, ve kterém se přiznává ke svým omylům a píše, že "neznaje dobrotivosti jeho, zpronevěřil se mu" a následně v listě slibuje, že už bude nadále věrný svému králi. Neměl samozřejmě v úmyslu tento slib věrnosti splnit zcela zdarma, to nebylo v jeho povaze.
Za tuto "věrnost" požadoval od krále mladoboleslavské podhradí Podolec, což bylo tehdy velmi významné obchodní centrum celého kraje, a dále požaduje i boleslavský hrad. Jistě, tato podmínka věrnosti králi je ze strany pana Beneše velmi problematická, ne-li přímo nemorální. Nicméně král mu nejen vyhověl, ale ještě mu k již požadovanému majetku přidal clo v obcích Kněžmost a Sovenice. Nato mu král daroval příjem cla z podolecké osady a později přidal celý Podolec. Ale v případě Podolce nejsou doklady, kdo jej konkrétně získal, jestli už Beneš, nebo až jeho syn Jan Ješek. Tehdejší panství nebyla jednolitými územími. Do zboží pánů z Michalovic patřila mimo Mladou Boleslav příkladně i řada okolních vesnic jako Debř, Hrdlořezy, Michalovice, Podlázky, Dalovice a Chrást. Později přikoupili i Kosmonosy.
I nadále se Beneš snažil vytěžit z každé situace co nejvíc a za každou cenu. Všechno jeho počínání bylo motivováno nezměrnou ctižádostí. Je pravda, že jako majitel panství byl dobrým a snad i štědrým pánem. Není dodnes příliš jasné, který z Michaloviců zřídil na kopci
nad Jizerou klášter pro řád sv. Františka Serafinského, jinak také "menších bratří" t.zv. minoritů. Podle kronikáře Františka Novotného z Luže vstoupil do tohoto kláštera na sklonku svého života i kanovník pražského hradu Beneš Krabice z Veitmile. Přední povinností Minoritů bylo starat se o nemocné bratry a především pečovat konkrétně o chudé lidi a podle možnosti mezi ně rozdělovat almužny. Zpočátku existovala domněnka, že to byl Jan, otec Benešův, kdo klášter založil, ale s největší pravděpodobností to byl sám Beneš. V depozitáři mladoboleslavského muzea je Benešův obraz a na něm dole je latinský nápis, který obsahuje sdělení, že klášter založil Beneš z Michalovic. Původně prý pro 20 bratří, ale později k nim připojil 10 dalších. Odpovídá to zakládací listině, jejíž opis je uložen u svatého Jakuba na Starém Městě pražském. Tato listina je navíc potvrzena Janem (Ješkem) z Michalovic, synem Beneše Věrného a je datována 30. listopadu 1334 na Michalovicích. Autor " Kronyky boleslavské" František Novotný z Luže dále píše, že "Beneš z Michalovic klade klášter tento za starožitný, v němž 20 mnichů dle starobylosti bývalé jinými deseti bratry rozmnožil, ku kterýmž syn jeho Jan Ješek z Michalovic velmi štědře se prokazoval."
Historik Václav Březan se o klášteře zmiňuje takto:"Mniši tohoto kláštera v Mladé Boleslavi prosili o spásu duše Beneše a jeho syna Jana .Dvacet mnichů tohoto kláštera žije podle Starého zákona, deset mnichů podle Nového zákona". August Sedláček ve svém díle "Pýcha urozenosti u starých Čechů" uvažuje o tom, že šlo patrně o konvent mnichů.
Po smrti Beneše se tedy majetku jeho syn Jan (Ješek) z Michalovic. Beneš měl syny dva. Jindřicha, který se psal "z Velešína" a zemřel asi r. 1355. Majetek po něm zdědila jeho vdova Eliška a tři synové. Tito bratři pak společně spravovali jihočeský majetek až do r.1358, kdy se o něj rozdělili. Každý získal třetinu velešínského hradu a část panství.
My se ale budeme důkladněji zabývat druhým Benešovým synem Janem Ješkem, který získal přízvisko"Správný".Ten rovněž vyznával a chránil rytířské tradice, které tak prosazoval jeho dědeček a tuto zálibu také spojoval s různými politickými aktivitami. Byl velmi blízký králi Janovi Lucemburskému a později stál po boku i Karla IV. Zasedal rovněž na zemském soudě.
Jan Ješek byl pánem nejen v Boleslavi, ale patřilo mu i panství brandýské, včetně hradu , dále hrady Ostrý a Úštěk a později přikoupil i Skorkov, Benešov a Českou Kamenici. Získával úspěchy i na rytířském poli, V jeho životě samozřejmě hrály velkou roli i hmotné zájmy. Král Jan Lucemburský byl především válečník a války, jak známo, stojí peníze. Protože Jan Ješek měl peněz zřejmě dost, ochotně je králi půjčoval. Není pochyb o tom, že tato jeho ochota byla se strany krále vyvažována různými protislužbami, privilegii a koncesemi a michalovický majetek, jistě i tak dost značný, se utěšeně rozrůstal. Roku 1334 provázel Ješek krále i na Litvu, protože patřil vlastně ke stálým členům královy družiny.
Rok 1334 byl pro boleslavské panství ale důležitý něčím jiným. Jan Ješek z Michalovic vydal velice významnou, latinsky psanou listinu, kterou přenesl tržní osadu Podolec z podhradí nahoru na ostroh, na prázdné prostranství před tehdy již zpustlý a pobořený hrad. Tomuto prostranství se říkalo Hrobie a Ješek tímto dokumentem vlastně položil právní základ pro vznik města, které se později stalo významným hospodářským i kulturním střediskem Pojizeří .Stalo se tak 24. února 1334.
Tržní osada v Podhradí byla v provozu dál, ale nahoře už se stavělo. Stavělo se poměrně rychle, protože pan Ješek měl zájem, aby si každý řemeslník, pokud možno, postavil dům a dobře prosperoval. Je to pochopitelné, byl dobrý hospodář a věděl, že jen od řemeslníků, kterým se daří může dostávat pravidelné roční feudální dávky. Samozřejmě, že stavby byly zpočátku většinou dřevěné a počet obyvatel byl jen několik set, ale Jan Ješek je všemožně podporoval. Jeho snahou bylo především město celkově vymanit z provinciální úrovně a téměř výhradně zemědělského zaměření, proto podporoval zejména řemesla a s tím spojený obchod.
Český text listiny pana Jana Ješka z Michalovic o "přenesení" města:
"Aby větší důvěrnost k věcem sběhlým přiložena byla, potřebí jest, aby to v spis uvedeno bylo, kterýž by svědectví pravdy v sobě zdržoval. Protož my Ješek z Michalovic a dědicové naši a potomci dědiců na věčnou památku toho všem a jednomu každému zvlášť, jak přítomným tak i budoucím ve známost uvozujeme, že jsme s dobrou vůlí naší a spolu se zdravým uvážením a radou našich přátel město naše, které se Boleslav Mladý jmenuje, z místa přirozeného přenesli a položili na horu, která se Hrobie aneb hrobka vůbec jmenuje. A tu měšťanům našim, mužům opatrným a poctivým, i dědicům jejich 30 masných krámů za 60 kop grošů pražských již zaplacených prodali k dědičnému držení a k tomu všechna i jednotlivá práva, která obec Nymburk drží a má, postupujeme a dáváme, kromě oněch práv, která pán náš král může, nebo by mohl propůjčiti, která my dáti nemůžeme ani moci nemáme. Nad to k většímu města a měšťanů nadřečených užitku jim jsme dali a odevzdali pánve, ve kterých se pivo vaří, které prve nám k panství našemu patřily, k svobodnému držení. Potom 24 šráků chlebních, 12 kotců pekařských, 20 kotců ševcovských, se vší nahoře řečenou spravedlností měšťanům nahoře řečeným prodali jsme, aby jich dědičně užívali. Potom dvě louky pod vrchem ležící obci města toho jsme dali, z jedné louky u Michalovic, co by se nám líbilo, chceme jim darovati. Nadto Jindřichovi rychtáři tudíž a dědicům a těch dědiců potomkům s třetím penízem, co by se právně vyhledalo a sešlo, věcně i tělesně se svobodnou krčmou, se svobodnou radnicí jsme prodali k dědičnému držení. Aby pak toto všechno i jednokaždé moc a sílu platnosti mělo, tento list jsme dali a pečetí svou upevnili.
Stalo a dáno 24.února 1334 na den sv. Matěje, apoštola."
V brzké době byl i částečně opraven hrad, ale v opravdu malé míře, protože na něm pan Ješek nebydlel a měšťané raději věnovali peníze na úpravy kostela Panny Marie u hradeb naproti hradu. Ješek se celkově o michalovické jmění staral velmi zodpovědně, přesně v duchu rodových tradic a z toho důvodu se i v roce 1345 velmi nepohodl o hranice svého území s míšeňským purkrabím Menhartem. Údajně tam mělo dojít i k ozbrojenému střetnutí.
Rodovým erbem pánů z Michalovic, jak již bylo zmíněno, byla původně markvartická lvice, v klenotu měli rozevřená orlí křídla. To je vidět i na Ješkově pečeti, kterou potvrdil výše uvedenou listinu. Potom však z neznámých důvodů došlo ke změně a na jeho pečeti z roku 1345 už lze vidět štít bez figury, rozdělený na dvě poloviny a v klenotu složená křídla. Podle pozdějších vyobrazení byla jedna polovina štítu černá a druhá stříbrná. Podle historika Augusta Sedláčka užívali tento erb pak Michalovicové až do svého vymření. V posledních letech je ale michalovický erb uváděn jako čtvrcený štít, na němž první a čtvrté pole je stříbročerné a ve druhém a třetím je markvartická stříbrná lvice v červeném poli.
Jan z Michalovic zemřel poměrně brzy, v létě r. 1354, v době, kdy jeho syn Petr ještě nebyl zletilý a proto se vedení panství ujal jako jeho poručník Petr z Rožmberka. Toto poručnictví trvalo do r. 1361. Během těchto sedmi let se ovdovělá Janova druhá manželka Kunka, nevlastní Petrova matka, soudila s Petrem z Rožmberka o sirotčí majetek, který on spravoval opravdu velmi svědomitě a nedovoloval, aby byl jejím prostřednictvím jakkoliv krácen.
Roku 1361 se stal Petr plnoletým a začal si svůj majetek obhospodařovat sám. Hned na začátku získal jihočeský Velešín, protože jeho jediná dědička, dcera Petrova bratrance Beneše, vstoupila do kláštera a o hrad neměla zájem. Petr obchodoval poměrně čile a r. 1368 část majetku odprodal i kapitule pražského kostela. Když však uzavřená kupní smlouva nebyla se strany kapituly plněna, jinak řečeno kapitula asi nezaplatila, začal Petr při nejbližší příležitosti s odvetou.Tato příležitost se naskytla hned téhož roku a byla jí cesta s družinou Karla IV.do Italie, kam poslal král určitý počet mužů na pomoc papeži Urbanovi proti vévodovi milánskému. Petr byl osobnost asi dost charakterově problematická, není pochyb, že byl i dost prchlivý, prostě jeho odveta pražské kapitule byla rozhodně nepřiměřená. Jednoduše řečeno, Petr to dost přehnal. Abychom si učinili obrázek, jak tato cesta do Italie probíhala, přečtěme si zápis v kronice pražského kanovníka Františka z téhož roku: "....tento pán způsobil převeliké škody na statcích kostela pražského a chudým lidem, jejichž lkání a nářek pronikly až do nebe." Petr se zřejmě choval ne jako šlechtic, ale jako lapka a nic mu nebylo svaté. Do jisté míry to bylo při podobných výpravách zvykem, ale všechno má své meze.
Jeho předkové byli jistě také občas tvrdí, ale přece jen si dost potrpěli na čest, tedy alespoň v mezích norem tehdejší doby. Petr tyto normy očividně překročil a podle pověsti za to byl potrestán téměř vzápětí. Boží mlýny podle názoru současníků tentokrát mlely rychle. Cestou, ačkoliv mladý, náhle zemřel. Jeho manželka Eliška jistě náturu svého manžela dobře znala a snad proto uznala za vhodné, aby se vydala do Prahy, pomodlit se v kapli sv. Václava na Pražském hradě za zdar jeho cesty. Když do kaple chtěla vstoupit dveře nešly otevřít a nepodařilo se to ani kaplanovi, ani děkanu Vrativojovi a dalším duchovním. Teprve když odešla, bylo možné kapli bez obtíží otevřít. Z toho všichni přítomní usoudili, že je to špatné znamení a dojde k nějakému neštěstí. A skutečně. Pan Petr z Michalovic prý zemřel přesně v
té chvíli, kdy se jeho manželka marně snažila otevřít vchod do kaple. Potud tedy pověst. Petr byl převezen na Michalovice a údajně je pohřben u zdi kostelíka sv. Michala. Jistě někoho napadne, proč jako majitel panství nebyl pohřben uvnitř kostelíka, ale je třeba se na takovéto události pokusit dívat očima člověka čtrnáctého století. Petr byl po skutcích, které cestou spáchal jistě v očích církve velkým hříšníkem a způsob jeho pohřbení byl snad jakýsi trest. Sice nijak významný, jistě s ohledem na jeho postavení, ale přece.
Eliška pak žila v Brandýse, což byl její věnný zámek. Poručníkem jejího malého synka Jana byl až do konce roku 1377 pan Těma z Koldic. Toto poručnictví trvalo celých 10 let., ale během těchto deseti let, přestože byl její synek Jan ještě neplnoletý, zasedal už od svých patnácti roků v panských lavicích na zemském soudě. Po získání plnoletosti si už začal svůj život řídit sám Podle dalších událostí v jeho životě lze předpokládat, že to byl člověk rozhodný, energický, který vždycky věděl co chce. Měl dobrodružnou povahu a, tak jako jeho předkové, nadání pro politiku. Jeho kariéra začala stoupat téměř okamžitě od chvíle, kdy se ujal Michalovic. Po jistou dobu patřil k oblíbencům krále Václava IV. a v té době toho dovedl náležitě využít ke svému prospěchu, ke zvětšení majetku a získání významných úřadů. U krále Václava byl z počátku opravdu vítaným hostem. Vlastně tehdy patřil ke dvoru. Říkal si dokonce "familiaris fidelis". Je ovšem pravda, že přes všechny tyto politické aktivity Jan nezapomínal na své poddané. 20. února 1391 na Křivoklátě mu král dal na jeho prosbu listinu, kterou povoluje městu Boleslava Mladého osmidenní bartolomějský jarmark. a v r. 1406 mu dal privilegium, které se sice nezachovalo, ale je o něm hodnověrná zpráva v soupisu privilegií J.Balatky z r. 1876. V listině se uvádělo, že král povoluje boleslavským občanům, aby si vystavěli na Starém městě u městských hradeb kamenný chrám k poctě Panny Marie, namísto dosavadního dřevěného. Stavba chrámu se ovšem velmi zdržela v důsledku husitských válek a byla dokončena až v polovině 15. století. Od 90. let 14. století patřil Jan, zvaný Michalec, mezi nejmocnější muže království. Protože měl v důsledku toho mnoho povinností, odevzdal starost o Michalovice purkrabímu Mutinovi z Lopuce a později, asi tak roku 1394, Pešíkovi z Bukovna. V r.1387 prodal staré rodinné panství Velešín pro jeho velkou vzdálenost Rožmberkům a později prodal hrad Ostrý i s městem Benešovem Hynkovi Berkovi z Dubé. Roku 1396 se stal hejtmanem v Budyšíně .
V roce 1394 ho už ale vidíme překvapivě stát v čele Panské jednoty proti králi Václavovi. Především je potřeba zdůraznit, že Michalovicové byli tradičně přísnými katolíky a proto i Jan Michalec byl zarytým odpůrcem husitského hnutí od samého jeho začátku .Měl proto velmi za zlé králi, že dal svévolně umučit a utopit generálního vikáře Johánka z Pomuku, bez jakéhokoliv předchozího soudu. Vlastně už od prvního konfliktu krále s Janem z Jenštejna stál na straně arcibiskupa a stal se nejaktivnějším členem Panské jednoty. Tato skupina šlechticů se snažila velmi tvrdě přimět krále, aby respektoval jejich požadavky a vyhrotili to až tak, že pobili polské bojovníky, které si král najal proti svým odpůrcům. Situace se vyostřila zvláště tehdy, kdy Jan Michalec s dalšími katolickými šlechtici vnikl velmi bezohledným způsobem do jednání Královské rady, které se konalo 11. června 1395 na Karlštejně. Při tomto střetu on osobně zabil Štěpána Podušku a Štěpána z Opočna a těžce zranil johanitského velkopřevora Markolta z Vrutice..Z toho je zřejmé, že už šlo "do tuhého" a král pod tímto tlakem byl nucen ustoupit a ač je to neuvěřitelné, za všechny tyto v podstatě nepřátelské, až zrádné skutky, ještě Janovi v r. 1397 daroval Domažlice a r. 1405 jej ustanovil popravcem boleslavského kraje.
Navíc r. 1400 se pán z Michalovic osobně účastnil korunovačních slavností královny Žofie na Pražském hradě a v slavnostním průvodu nesl korunovační jablko s křížem.. Není pochyb, že podobná služba byla nejen ctí, ale i velkou společenskou prestiží. Když došlo v březnu 1402 ke druhému zajetí Václava IV, Jan z Michalovic, jako spojenec moravského markraběte Jošta, se na této akci podílel. Roku 1409 byl ustaven zemským písařem.
Z toho všeho je jasně vidět, jak musela být tehdy politická situace komplikovaná a král ji očividně vůbec neměl pod kontrolou. Brzy po upálení Mistra Jana Husa se sešel l. října 1415 v Českém Brodě Jan z Michalovic s dalšími předními katolickými šlechtici a sepsali dohodu, že budou nadále poslušni krále a církve římské.
Před svatým Havlem 1417 se opět Jan Michalec nějaký čas věnoval svým poddaným ve městě a na jeho podnět byla tehdy sepsána listina, kterou udělil obyvatelům Boleslavi další opravdu významnou výsadu a sice svobodně odkazovat svůj majetek. Od té doby každý mohl "statek svůj za zdravého života i po smrti své dáti, zapsati a odkázati, jak by se mu koli líbilo. Pakli by kdo nenapsal nebo neodkázal, aby na nejbližšího přítele s městem trpícího týž statek spadl." K této listině byly připevněny pečetě Jana z Michalovic, jeho tří synů Petra, Jana Kruhlaty a Jindřicha a dalších pěti rytířů.
Pokračování je v rubrice Páni z Michalovic 2.