Osobnosti 2

BOŽENA VOHÁNKOVÁ

        Božena Vohánková se narodila 2. března 1881 v Brně.  Oba její rodiče, Antonín Vohánka a matka Žofie, zemřeli dříve, než mohla  tuto ztrátu plně pochopit.  Nejprve ona, i její o dva roky mladší bratr, byli svěřeni do výchovy babičky do Nymburka a později se malá Boženka dostala do rodiny své tety, Barbory Hoblové do Mladé Boleslavi.

   Toto nové prostředí mělo nepochybně rozhodující vliv na její další život a především na její umělecké zaměření.  Antonín Hobl byl vynikající knihař a Barbora Hoblová byla velmi aktivní účastnicí boleslavského kulturního života. Dala popud k založení Spolku paní a dívek, který pak pořádal mnoho přednášek, koncertů, obrazových výstav a divadelních představení. Nadání Boženy Vohánkové se projevilo velmi brzy nejen při malbě krajin, ale i tvorbě figurální. Hoblovi její talent velmi podporovali a umožnili jí odborné vedení v kurzech kreslení a modelování v Řemeslnické škole, kde pracovala pod vedením Bedřicha Kavánka.

    První Boženina díla ale vznikla až v soukromé malířské škole Václava Březiny, žáka Julia Mařáka. Ve svých 26ti letech odešla studovat na Umělecko-průmyslovou školu do Prahy. Pražské ovzduší jí působilo značné zdravotní potíže, takže se za necelé dva roky vrátila domů. Už v roce 1910 uspořádala dvě úspěšné výstavy - v Jičíně a v Hořicích.  Se svou přítelkyní Marií Kvěchovou cestovala po Rakousku-Uhersku, Itálii a v roce 1914 zavítaly i do Paříže. Po návratu velmi pilně malovala, hlavně různá zákoutí Mladé Boleslavi, okouzlovala ji poezie havelského hřbitova, který byl jejím oblíbeným místem.  Také ji velmi zaujal Český ráj.

   Brzy ji čekaly dvě velmi těžké životní rány. Smrt Barbory Hoblové v roce 1923 a Antonína Hobla roku 1929. Božena Vohánková je oba velmi milovala, ale jejich smrt ji nezranila jen citově, ale byl to i velký ekonomický zásah do jejího života. Nastávala hospodářská krize a pro Boženu Vohánkovou to bylo období velkých hmotných problémů. Rámař Hložek se jí občas snažil pomoci, nakládal si její obrazy do batohu a na kole objížděl vsi a městečka a nabízel je ke koupi, většinou velmi levně. V čase 1. světové války přeměnou sokolovny  na nemocnici byl zlikvidován i výstavní sál, takže ztratila možnost pořádat výstavy. Ani po válce nesvitlo na lepší časy. Nastala jiná výtvarnická móda. V této době se Vohánková obrátila ještě více k motivům Mladé Boleslavi. Rovněž malovala hodně květiny, to byla její velká láska. Nakonec ctitelů jejího umění přece jen začalo přibývat a ona se stala známější a slavnější, ale její dílo nebylo za jejího života plně oceněno.

  Božena Vohánková žila v Ladé Boleslavi 70 let a z toho 50 let rozdávala své umění. Především jejím krásným obrazům vděčíme za to, že ještě máme možnost spatřit mnoho staveb a zajímavých míst už zmizelé Mladé Boleslavi. Bohužel většina jejich prací  je v soukromých sbírkách.

JIŘÍK   ŠTYRSA

     Psal se rok 1518, když se vrátil do Mladé Boleslavi z Norimberka Mikuláš Klaudyán a zařídil si v domku na Karmeli č.p.77 bratrskou tiskárnu. Pomáhal mu Jiřík Štyrsa a po Klaudyánově smrti v r. 1521 se tiskárny ujal a pokračoval v práci.

     V tiskárně se tiskly knihy hlavně pro potřeby Jednoty bratrské, pro propagaci jejich myšlenek.Byla to díla hlavně náboženského charakteru, jejichž autorem byl z největší části tehdejší biskup Jednoty Lukáš Pražský. "Knížka modliteb kněžských" vznikla pravděpodobně ještě  za Klaudyánova života, ale "Zprávy kněžské" už byly vytištěny Štyrsou 11.listopadu 1527. Jan Blahoslav napsal o Štyrsovi, že to byl "muž výtečného nadání a přebohaté básnické žíly, jak dosvědčují jeho písně mistrovsky složené".

     Jiřík Štyrsa tiskl nejprve svým vlastním nákladem, ale později, když tiskárna příliš nevynášela, nákladem Jednoty. Nakonec se zadlužil a byl nucen se r. 1523 přestěhovat i s tiskárnou z Karmele na podolecké předměstí do svého domu. Když se jeho finanční poměry zlepšily vrátil se r. 1525 opět na Karmel a ještě téhož roku tam vytiskl "Nový zákon". Štyrsa pokračoval  v tradici výborné úrovně mladoboleslavských tisků, velmi dbal na úpravu knih a měl i sám literární nadání. Devět jeho písní bylo přijato i do bratrského "Šamotulského kancionálu". Měl velký cit pro český jazyk. Věnoval dostatek místa úvodním zdobným iniciálám a jeho tisky měly obvykle jeho značku, která se v různých knihách lišila, ale vždy do ní byly zakomponovány jeho iniciály GS, nebo jen G (Georgius).

     Protože bratří vyznávali názor, že každému má být víra zprostředkovávána v jeho národním a tedy srozumitelném jazyce, vydal Štyrsa r. 1531 pro lanškrounské a fulnecké příznivce Jednoty zpěvník v němčině.Ve Štyrsových tiscích je naše město uváděno nejprve jako "Boleslav Mladý nad Jizerou", později " na Podolci" a v dalších letech "v domě na Karmeli". V r. 1531 vytiskl "Kancionál" a to byl jeho poslední tisk.

     Z boleslavské tiskárny se bohužel mnoho tisků nezachovalo. Štyrsa s tiskařstvím skončil v

r. 1534, kdy také prodal dům na Karmeli a bratrská tiskárna zanikla. Byl už nemocný a r. 1536 zemřel. Zůstala po něm manželka Anna, která se po jeho smrti provdala za mlynáře Botu, a tři dcery - Anna, Alžběta a Jana.

JAN  KALEF

     Narodil se v první polovině 16. století a už od mládí žil mezi bratřími a vzdělání získal také na bratrských školách. V r. 1533 se stal jáhnem, na kněze byl vysvěcen v Prostějově a v letech 1555 až 1567 pracoval už jako člen úzké rady Jednoty. Krátce nato byl ustanoven správcem bratrstva v Čechách a usadil se v Mladé Boleslavi.

     Jan Kalef měl velký vliv jak v Jednotě samotné, tak při různých jednáních týkajících se Jednoty. Na příklad v r. 1571, kdy se rozhodovalo v Praze o augšpurské konfesi, účastnil se tohoto jednání jako poradce Kryštofa Markvarta z Hrádku, který tam zastupoval Jednotu bratrskou. Zasloužil se o nové vydání kancionálu, byl velkým propagátorem vzdělávání a školství. V průběhu roku 1577 si dopisoval o bratrských záležitostech s falckrabětem rýnským Bedřichem III. Na Kalefovu počest byla roku 1587  ražena krásná medaile, na níž se umělecky podílel italský medailér Antonio Abondio, který v té době žil a pracoval u dvora císaře Rudolfa II.

     Jan Kalef byl přítelem Karla ze Žerotína a historika Václava Březana. V r. 1588, po smrti pana Adama Krajíře z Krajku začal spor o dědictví mezi vdovou po panu Krajířovi a jeho dvěma sestrami. Těmto dvěma Krajířovnám  byl právním poradcem ve sporu právě Jan Kalef. Po skončení soudu získal mladoboleslavské panství za nejasných okolností nejvyšší hofmistr pan Jiří Popel st. z Lobkovic, ortodoxní katolík a bratr Kalef, z obav před jeho nepřátelstvím, Boleslav opustil. Uchýlil se koncem roku 1588 nejprve do okolí hradu Housky a později do Brandýsa nad Orlicí. Tam také 12. prosince téhož roku zemřel.

ANTONÍN   VODKA

  Antonín Vodka pocházel z Židněvse. Byl obchodníkem a aktivním členem pokrokové strany v tehdejším zastupitelstvu. V září 1863 byly provedeny obecní volby a strana pokroku zvítězila. Antonín Vodka byl zvolen starostou města a to starostou, jak se ukázalo, velmi dobrým.

     Byl to člověk velmi cílevědomý a energický. Jeho neohroženost v závažných situacích způsobila, že byl u obyvatel města velmi oblíbený a populární. Vzdal se příkladně svého ročního starostenského platu, aby za tuto částku mohl být placen pro jeho úřední potřeby tajemník. Pochopitelně, že měl i své odpůrce. Vodka  dovedl jednat velmi samostatně, měl velmi jasnou představu o budoucnosti Mladé Boleslavi. V době jeho šestiletého úřadování v letech 1864 - 1870 udělalo město v mnoha směrech velký pokrok.

     Bylo rozšířeno nižší gymnazium na vyšší střední školu, byla postavena obecní budova, v níž byly umístěny obecní úřady, spořitelna a gymnazium, byla založena řemeslnická škola, postavena byla plynárna, dráha a vedle toho byla Vodkovou zásluhou zřízena akciová společnost pro osvětlování Mladé Boleslavi. Zdravější ovzduší bylo zajištěno hlavně zakoupením a vysušením rybníků. Teprve za vedení Antonína Vodky jako starosty se správa města stala opravdu českou a od té doby se naše město dostalo v politickém směru do popředí v rámci celého Pojizeří.

     Antonín Vodka se vyznamenal i svojí občanskou statečností, konkrétně ve válečném roce 1866, za války prusko-rakouské. To nebylo pro veřejného činitele období právě jednoduché. Vojsko i četníci město opustili a zůstal na radnici sám starosta se svým tajemníkem. Byla to válka a přišlo v ní o život asi čtyřista boleslavských obyvatel. Situace vyžadovala velké diplomatické umění, aby nedošlo k mnohem větším neštěstím.30. června 1866 vtrhli do města pruští vojáci a počínali si velmi bezohledně a krutě. Starosta musel s okupanty vyjednávat, což bylo velmi svízelné, ale Vodka to zvládl a docílil toho, že město nebylo nadále pleněno a drancováno.Snížil svým obratným jednáním škody na minimum. Když ještě navíc, jako krutý následek války, vypukl ve městě mor, snažil se opět ze všech sil, aby následky co nejvíce zmírnil.

     Antonín Vodka, někdejší starosta  města Mladé Boleslavi, které řídil šest skutečně těžkých let, se dožil 76 roků. Zemřel 16. září 1904.

Antonín Vodka pocházel z Židněvse. Byl obchodníkem a aktivním členem pokrokové strany v tehdejším zastupitelstvu. V září 1863 byly provedeny obecní volby a strana pokroku zvítězila. Antonín Vodka byl zvolen starostou města a to starostou, jak se ukázalo, velmi dobrým.

Byl to člověk velmi cílevědomý a energický. Jeho neohroženost v závažných situacích způsobila, že byl u obyvatel města velmi oblíbený a populární. Vzdal se příkladně svého ročního starostenského platu, aby za tuto částku mohl být placen pro jeho úřední potřeby tajemník. Pochopitelně, že měl i své odpůrce. Vodka dovedl jednat velmi samostatně, měl velmi jasnou představu o budoucnosti Mladé Boleslavi. V době jeho šestiletého úřadování v letech 1864 - 1870 udělalo město v mnoha směrech velký pokrok.

Bylo rozšířeno nižší gymnazium na vyšší střední školu, byla postavena obecní budova, v níž byly umístěny obecní úřady, spořitelna a gymnazium, byla založena řemeslnická škola, postavena byla plynárna, dráha a vedle toho byla Vodkovou zásluhou zřízena akciová společnost pro osvětlování Mladé Boleslavi. Zdravější ovzduší bylo zajištěno hlavně zakoupením a vysušením rybníků. Teprve za vedení Antonína Vodky jako starosty se správa města stala opravdu českou a od té doby se naše město dostalo v politickém směru do popředí v rámci celého Pojizeří.

Antonín Vodka se vyznamenal i svojí občanskou statečností, konkrétně ve válečném roce 1866, za války prusko-rakouské. To nebylo pro veřejného činitele období právě jednoduché. Vojsko i četníci město opustili a zůstal na radnici sám starosta se svým tajemníkem. Byla to válka a přišlo v ní o život asi čtyřista boleslavských obyvatel. Situace vyžadovala velké diplomatické umění, aby nedošlo k mnohem větším neštěstím.30. června 1866 vtrhli do města pruští vojáci a počínali si velmi bezohledně a krutě. Starosta musel s okupanty vyjednávat, což bylo velmi svízelné, ale Vodka to zvládl a docílil toho, že město nebylo nadále pleněno a drancováno.Snížil svým obratným jednáním škody na minimum. Když ještě navíc, jako krutý následek války, vypukl ve městě mor, snažil se opět ze všech sil, aby následky co nejvíce zmírnil.

Antonín Vodka, někdejší starosta města Mladé Boleslavi, které řídil šest skutečně těžkých let, se dožil 76 roků. Zemřel 16. září 1904.

KAREL  SELLNER

Karel Sellner se narodil 23. října 1873 v Daliměřicích u Turnova.. Do historie našeho města se zapsal především jako neúnavný a velmi iniciativní organizátor vlastivědné činnosti a hlavně jako úspěšný a stále čtený spisovatel historických románů.

Po skončení měšťanské školy absolvoval učitelský ústav v Hradci Králové a jeho velmi úspěšná pedagogická činnost začala na vesnických školách mladoboleslavského okresu už před 1. světovou válkou.

Velký úspěch v literární oblasti zaznamenal hlavně svým dílem čerpajícím z pravěku pod názvem "Poslední", které vydal r. 1924, nebo romány z doby temna "Václav Vrba" a "Petrovský", jejichž děj se odehrává zde, v mladoboleslavském kraji.Jako spisovatel používal před 1. sv.válkou pseudonym Karel Franta a zpočátku svá díla vydával vlastním nákladem. Právě pod tímto pseudonymem vydal r. 1910, ve spolupráci s E.Štorchem práci "První lidé v Čechách" a stať "O vzniku a vývoji poddanství českého lidu". V této době napsal i další vlastivědné práce jako "Svátky a slavnosti českého lidu" a "Geologie okresu mladoboleslavského".

Jako vlastivědný odborník měl významnou zásluhu na vydávání různých, pro region nesmírně cenných, publikací, jako byly "Dějiny na Mladoboleslavsku", nebo vlastivědný sborník "Boleslavan", který řídil celých jedenáct let. Na domě ve kterém žil, v ulici B.Němcové č.p.596, je pamětní deska.

Jako pedagog byl velmi uznávaný i pro svůj vztah k žákům a učitelům. Po vzniku republiky byl v r. 1919 ustanoven v Mladé Boleslavi školním inspektorem a v této funkci pracoval až do r. 1934, do důchodového věku. Karel Sellner zemřel v Mladé Boleslavi v r. 1955, v 82 letech.

KAREL BOHÁČEK

Malíř Karel Boháček se narodil 4. srpna 1886 ve Velkých Zamachách u Mladé Boleslavi. Jako třetí dítě kovářského mistra Václava Boháčka a jeho manželky Kateřiny. V 11 letech odešel na dvouletý pobyt do České Lípy, aby se naučil německy. Byl to obvyklý způsob tehdejších řemeslnických rodin, které stále udržovaly t.zv. "handl" s dětmi kvůli osvojení si cizího jazyka. Po základní škole v Ml.Boleslavi absolvoval keramickou školu v Bechyni a odtud odešel na pražskou Akademii výtvarných umění, kde studoval v letech 1903-1909.

Na Akademii se seznámil s malířem Václavem Rabasem a stali se z nich přátelé na celý život. Karel Boháček byl hlavně krajinář. Jedna z jeho prvních výstav se uskutečnila v r. 1912 na Severočeské výstavě v Mladé Boleslavi. Až do konce r. 1914 pracoval hlavně doma v Zamachách. Přišla ovšem první světová válka a Boháček narukoval do Szegedu v Maďarsku, ale později byl i na frontě ruské a italské, kde byl raněn. Po vyléčení se ve Slovenské Bystrici připravoval celé léto roku 1916 na důstojnické zkoušky a koncem roku odjel do horského výcvikového kurzu v Alpách. V květnu 1917 byl raněn podruhé, tentokrát do obličeje a byl léčen v Chebu, později v Praze. Konce války se dočkal opět na frontě v Italii.

Válka zasáhla do života Karla Boháčka jako umělce velmi nelítostně. Když se z války vrátil začal intenzivně malovat, protože potřeboval svou prací hlavně uživit rodinu. V té době už byl ženatý.Bohužel zisk z prodaných obrazů byl malý, bylo po válce a doba byla jiná. Lidé neměli takový zájem o umění. Boháček nenašel nikoho, kdo by mu v existenčních problémech pomohl a proto začal hledat další možnosti obživy. Navrhoval scénické výpravy v divadle, nebo vymýšlel náměty na alegorické vozy. Tyto práce mu zabraly hodně času a stály ho spoustu sil. Hlavně proto, že válka si začala vybírat na jeho zdraví svou daň.V letech 1920 a 1921 a v květnu 1927 vystavoval v Obecním domě v Praze. V r. 1928 byl vystaven v Římě jím navržený venkovský interiér s nábytkem a Karel Boháček byl za tento návrh oceněn.

Na jaře 1927 se ohlásila tuberkulóza. Léčil se na Pleši, ale v květnu odtud odešel a vrátil se domů do Zamach. V červenci se nemoc zhoršila, byl proto odvezen znovu na Pleš a operován, ale bylo už příliš pozdě. Smrt ho zastihla ve Vinohradské nemocnici v Praze 21. srpna 1928.

V listopadu 1948 se konala v Mladé Boleslavi výstava obrazů Karla Boháčka, kterou uspořádali jeho přátelé na jeho počest při příležitosti 20. výročí umělcovy smrti.