Páni z Michalovic II
Část Páni z Michalovic 1. je pod titulem HRADY.
Situace v Českém království byla ovšem v té době už hrozivá. Tragické události se daly do pohybu. 30. června 1419 došlo k defenestraci na Novoměstské radnici v Praze a 16. srpna zemřel král Václav IV. Cesta pro husitské války byla otevřená.
Po jejich vypuknutí se Jan Michalec postavil od samého začátku jednoznačně na stranu císaře Zikmunda. Nebylo to ovšem zadarmo. Michalovicové, jak víme, vždycky žádali protislužby. Tentokrát Jan dostal Bezděz, Rohozec a půl města Turnova. Pravda je, že to nebyl člověk, který by čekal nečinně, jak se věci vyvinou. Rozhodl se jednat. 22. května 1420 nechal naložit vozy potravinami, zbraněmi a vůbec vším potřebným a vezl je do Prahy jako pomoc královým vojákům, kteří byli husity obklíčeni na Pražském hradě. Bohužel téměř u cíle byly vozy zpozorovány Žižkovými bojovníky a zabaveny. Pan Michalec, který vozy doprovázel jen tak tak uhájil život. Takové štěstí neměl jeho syn Jindřich, který o život skutečně přišel. Stalo se to 1. listopadu 1420 během bitvy pod Vyšehradem, kde bylo Zikmundovo vojsko poraženo.Kromě Jindřicha při této bitvě padl rovněž manžel jeho sestry Kunky, Jaroslav ze Šternberka. Přesto po smrti krále Václava stál Jan z Michalovic věrně po boku královny Žofie, aby ji ochraňoval a pomáhal ji.
V prosinci 1420 zabrali husité Michalovicům Brandýs a v lednu 1421 dobyli Toušeň. V srpnu už se Jan z Michalovic natolik obával o svou bezpečnost, že se uchýlil i se svými syny na pevný a prakticky nedobytný Bezděz. Boleslavští se navíc v této době od své vrchnosti odvrátili a přidali se ke kališníkům. Téhož roku táhli Pojizeřím Orebité na pomoc Pražanům a cestou dobyli Klášter-Hradiště a vypálili i nedaleké městečko Hradiště. O den později zničili i
klášter v Benátkách. Ale popravdě Boleslavsko, pokud jde o přímá střetnutí, bylo spíš jen pasivním dějištěm husitského hnutí, přesto bylo významně poznamenáno.
Mladoboleslavští totiž otevřeli dobrovolně brány svého města husitům v naději, že jim právě oni pomohou v prosazování různých požadavků vůči Michalovicům. Vzápětí byl zničen minoritský klášter i obě johanitské komendy. Naděje měšťanů na nějakou pomoc se strany husitů se pochopitelně ukázaly jako liché. Jan by rozhodně v té době nebyl ani ochoten s husity jakkoliv vyjednávat. Tehdy byly také patrně dobyty Michalovice. Nebyly jistě totálně zničeny, protože po dobu pobytu husitů ve městě v nich žili husitští hejtmani, nejprve Kunata z Počapl a po něm Bohuněk z Klinštejna a sídlila tam i husitská posádka.
Rok 1423 byl poněkud klidnější. Existovala veliká snaha, aby se církev římská a strana kališnická smířily a byl proto na sv. Havla svolán za tímto účelem sjezd obou stran do Prahy. Přítomen byl i pán z Michalovic, byl zvolen správcem a hejtmanem a byly mu dány veškeré pravomoci k řízení země a upokojení poměrů v Čechách. Jan Michalec se už pravděpodobně nedožil výsledků tohoto jednání , ani rozhodující bitvy u Lipan. V každém případě asi v polovině roku 1425 mizí o něm veškeré zprávy. Nevíme kdy a jak zemřel, ani kde byl pohřben.
V neděli na sv. Kryšpína 30. května 1434 ve 12 hodin došlo u Lipan k rozhodující bitvě a v ní byli Táborité definitivně poraženi. Tehdy proti nim bojovali i lidé Václava z Michalovic, Janova vnuka. Bitvou u Lipan bylo husitské hnutí zlikvidováno, ale přesto se husitští hejtmani v Boleslavi odmítali s porážkou smířit a ještě v prosinci 1434 byli jako vyslanci na poradách, konaných za předsednictví Jana Roháče z Dubé. Za necelé dva roky se ale mladoboleslavští občané rozhodli smířit se svou vrchností, kterou byl už v té době Petr, Janův syn. Petr přežil oba své bratry a zúčastnil se ještě sněmu, na němž byl císař Zikmund zvolen českým králem.
Petr zůstal na Bezdězi až do roku 1436. Nálada ve městě byla totiž rozjitřená a stále negativně namířená proti vrchnosti. Začala probíhat jistá jednání mezi Petrem a měšťany o podmínkách, za jakých by byli boleslavští obyvatelé opět ochotni přijmout Michalovice za svou vrchnost a dosáhli toho, že jim pán z Michalovic "minulých událostí nebude připomínati". Proto Petr ještě téhož roku vydal na Bezdězi listinu,ve které se smiřuje s odbojnými měšťany, přiznává jim právo na náboženskou svobodu s výhradním postavením náboženství podobojí a s právem nepřijímat do města nikoho, kdo by se s touto vírou nesrovnával. Katolíci, kteří z města odešli se už nesměli vrátit a jejich majetek propadl obci. Ve městě mohl být ustaven pouze kněz podobojí a obyvatelé měli právo volně se vystěhovat z města. Když uvážíme, že Michalovicové byli katolíky, byly to podmínky pro Petra tvrdé, ale on v té situaci neměl příliš na vybranou. Vydání této listiny stejně dlouho nepřežil a zemřel roku 1437, téhož roku jako král Zikmund. Všechen svůj majetek odkázal svému synovi Václavovi z Michalovic, který hrad, dost poničený během husitských válek, opravil. Protože ale brzy nato vstoupil do johanitského řádu a stal se ve Strakonicích jeho hlavním převorem, převedl Petr veškeré jmění na syna svého zesnulého bratra Jana, Jindřicha Kruhlatu z Michalovic.
Jindřich Kruhlata měl opravdu přátelský vztah k Jiřímu z Poděbrad a to už v době, kdy Jiří ještě králem nebyl. Jindřich mu zůstal věrným přítelem vlastně celý život a za všech okolností. Mezi těmi dvěma bylo nejen názorové, ale i příbuzenské pouto. Jindřichova nevlastní dcera Žofie z Pirkštejna byla provdána za syna krále Jiřího Viktorína a Jindřichova manželka Anna z Hradce byla vdovou po významném husitském veliteli Hynkovi Ptáčkovi z Pirkštejna.
Jindřich Kruhlata byl i městu dobrým pánem. Potvrdil mu veškeré výsady, r. 1444 obnovil měšťanům právo odúmrti a rok před tím jim ještě postoupil solní monopol, což představovalo pětinu všech městských příjmů. Tento zisk byl určen k tomu, aby se město zotavilo z válečných škod.
Jindřich byl účastníkem na všech významných sněmech a sjezdech, zejména na důležitém sjezdu pelhřimovském r. 1450, který měl za úkol uklidnit spory vyvolané válkou mezi
jednotlivými stavy. Na všech důležitých písemných smlouvách a zápisech čteme mezi předními pány království i jméno pana Jindřicha Kruhlaty z Michalovic.
V roce 1422 si musel vyřídit jednu téměř soukromou a velmi nepříjemnou záležitost. Musel vykonat jakousi trestnou výpravu s pánem ze Smiřic proti hradu Valdštejnu, odkud příbuzný pana Smiřického Jan podnikal do okolí loupežné výpravy. Záležitost byla pro pana Jindřicha svízelná hlavně proto, že ten neblahý loupeživý rytíř byl zároveň i jeho příbuzným. Měl totiž za manželku jeho sestru Markétu. To byl hlavní důvod proč pan Smiřický požádal pána z Michalovic o pomoc. Šlo o to, aby byla těmto zločinům učiněna rychlá přítrž, což se podařilo a Jan ze Smiřic byl zajat a později sťat. Tento rytíř nebyl rozhodně zdaleka jediným případem rytíře-lapky, který dlouho unikal spravedlnosti, ale tak nekompromisní způsob potrestání nebyl v případě šlechtice obvyklý, pokud nešlo o vlastizradu, nebo přímé ohrožení panovníka.
Roku 1455 byl Jindřichu Kruhlatovi přidělen úřad nejvyššího komorníka a roku 1457 už jel v čele poselstva do Francie pro nevěstu krále Ladislava , francouzskou princeznu Magdalenu. Bohužel v období této jejich cesty král Ladislav Pohrobek zemřel, takže ke sňatku nedošlo.
Když byl Jiří z Poděbrad v roce 1458 zvolen českým králem byl Jindřich přítomen jeho korunovaci. Pak začaly problémy krále s církví, které se celkem daly očekávat .Roku 1467 rozeslal papež všem významným katolickým pánům listy, ve kterých je nabádal, aby králi Jiřímu domluvili, pokud šlo o jeho tolerantní náboženské názory. Tento dopis pochopitelně dostal i Jindřich Kruhlata a přestože ostatní se od krále ze strachu před papežem odvrátili, on mu zůstal věrný. Své katolické víry se sice nikdy nezřekl, ale byl to velmi vzdělaný a svobodomyslný člověk a brzy nato riskoval kvůli králi i život. Došlo to totiž tak daleko, že papež Pavel II. dal krále Jiřího do klatby jako kacíře a s pomocí uherského krále Matyáše nechal proti němu poslat r. 1468 křižáky. Jiří z Poděbrad vypravil proti křižákům svou vojenskou hotovost v čele s Jindřichem Kruhlatou. Křižácké vojsko se skládalo většinou z Lužičanů a Slezanů. Byla to podivná společnost skládající se velkou většinou z nespokojených poddaných, sebraných ze všech možných končin. Táhli krajem a chovali se neobyčejně krutě.Vypalovali vsi i města a vraždili obyvatelstvo. 2. června dorazili k Turnovu a na břehu Jizery postavili vozovou hradbu. Na druhém břehu stál Jindřich Kruhlata z Michalovic se svým vojskem a s lidmi pana Šťastného z Valdštejna. Celkem jich byly asi tři tisíce. Vojsko pana Jindřicha se totiž rozrostlo o mnoho sedláků, kteří před křižáky uprchli z vypálených vesnic a byli rozhodnuti proti ním bojovat. Druhý den křižáci překročili Jizeru, ale byli s velikými ztrátami ve vlastních řadách odraženi. Jako odvetu 4. června vypálili Turnov a okolní vesnice . Pak se doslechli, že se ke královu vojsku přidávají nejen postižení lidé, ale od Hradce Králové se blíží k panu Jindřichovi další vojenská posila. To je přimělo k ústupu, ale pan Jindřich Kruhlata se rozhodl, že jim to neumožní. Rozhodně je nechtěl nechat beztrestně zmizet, proto poručil strhnout hráze tří okolních rybníků, tím rozvodnil řeku a křižácké ležení bylo zaplaveno vodou . Někteří se utopili, jiní byli pobiti.
Pan Jindřich Kruhlata byl bohužel při tomto boji raněn a ještě téhož roku na následky zranění zemřel. Za svůj život se účastnil volby tří králů - Albrechta Habsburského, Ladislava Pohrobka a Jiřího z Poděbrad. Jako jedna z nejvýraznějších osobností rodu ovlivňoval po dobu třiceti let doslova osudy naší země. Bohužel jeho smrtí vymřel i rod Michaloviců. Byl sice ženatý dvakrát, ale neměl děti. Panství se dostalo do držení jeho sestry Magdaleny a jejího manžela Jana Tovačovského z Cimburka.
Král Jiří z Poděbrad nesl smrt svého přítele velmi těžce. Důkazem jsou verše, které byly v té době zapsány do kroniky:
Léta toho stalo se skuoře,
Že král Jiří došel zármutku a hoře,
Neb mu páni zemřechu,
Jeho nejpilnější rada biechu:
Najprv pan Fridrich muž udatný,
Potom Michalec z Boleslavě, velmi platný."
Rytířská sláva hradu Michalovic i jeho obyvatel je nenávratně pryč. Je ale dobře, že jsme si na ně alespoň zavzpomínali a že nad jejich hradem, byť poničeným, i po sedmi stech letech vlaje jejich erb. Páni z Michalovic si to jistě zaslouží.
Zájemcům rodokmen Pánů z Michalovic zašlu na e-mail