Úvahy a eseje

M l a d í   v e r s u s    s t a ř í

  Téma ožehavé a podle mého názoru dost těžko řešitelné, protože do určité míry se opakuje v každé generaci. V červnovém vydání časopisu pro "dříve narozené" VITAL byl uveřejněn článek, ve kterém autor uváděl jednotlivé názory mladých lidí na "důchodce". Když některé názory čtu,  tak bych některé jejich autory   pro jejich hloupost asi nejraději, jak se říká,  přetrhla, jenže jsem přesvědčena, že chyba není u nich. Oni jsou jen odrazem společnosti, ať už to zní jakkoliv jako fráze, je to fakt. Oni nejsou k úctě ke stáří vychováváni a to nejen ve škole, tam bych to ani nečekala, ale hlavně doma. Mnozí rodiče dávají už před malými dětmi nepokrytě najevo, jak jim babička či dědeček překážejí a jak nevědí co s nimi. Měli by si ale připustit, že ve stáří to nemá nikdo lehké, protože už nikdo není zdravý a potřebuje pomoc svých blízkých.

O stáří se traduje spousta pověr. Jako na příklad, že je moudré. Nemyslím si, že za všech okolností musí stáří znamenat  moudrost. Ve většině případů je to hlavně zkušenost  a vzhledem k ní i určitý nadhled, který mnoho lidí nutí nebrat se moc vážně a nebrat vážně ani události, které je potkají, nebo obklopují. Tato moudrost pramení hlavně z toho, že jsme v životě patrně všichni nasekali spoustu chyb a jen hlupák udělá jednu chybu dvakrát. Ve stáří to už obvykle dovedeme rozpoznat. S narůstajícím věkem mnoho z nás si  přerovná svůj žebříček hodnot. Ať jsme věřící či nevěřící mnozí obvykle časem začneme zařazovat hmotné požitky na ty vzdálenější příčky a na první místo se téměř ve všech případech dere zdraví . I ti bezkonkurenčně nejnaivnější obvykle pochopí, že miliony na jejich kontech jsou jim k ničemu, pokud postrádají oni sami zdraví. Zdraví je jedna z hodnot, která se dá jen těžko koupit za peníze. Na první  pohled se dnes může zdát že ano, ale není tomu tak. A právě proto bychom měli být vůči sobě solidární a to především v rámci rodiny. Jistě, mnoho firem nám všude nabízí spoustu  tak zvaných doplňků stravy a tvrdí, že stačí spolykat krabičku tabletek, nebo tři ( to podle toho kolik na nás chtějí vydělat) a jsme každý zdravý jaké řípa! Jenže tak jednoduché to samozřejmě není. I v těchto případech jde v první řadě o peníze. Ty naše, pochopitelně.

Někdo taky prosazuje názor, že stáří je krásné. Herečka Květa Fialová to stále tvrdí a vzhledem ke svému věku snad ví o čem mluví. Dokonce si chválí i nemoci. No, nevím, jistě každý věk má svoje kouzlo, ale nemoci jako klad bych rozhodně moc neprosazovala. Vyšší věk  má samozřejmě své klady a výhody, jako je na příklad fakt, že vás v důchodu nemůže nerudný šéf vyhodit z práce, ale tady je zase podmínkou ke spokojenosti výše vašeho důchodu. Mnoho z nás si namaže „zázračnou“ mastičkou svaly a záda a sežene si další pracovní místo, někdy i dvě. Ale nemylte se, ani to není nijak jednoduché. Jistě všichni známe ty tiskoviny plné inzerátů „hledáme mladé a perspektivní lidi, zajímavá práce v mladém kolektivu“ a tak podobně. Kdo si myslí, že starými se zaměstnavatelům jeví šedesáti a více letí, nenechte se vysmát ( tady by měl zpozornět i ten pán co o něm píšete, že mu je čtyřicet a nemá rád důchodce.) Dnes už i třicetiletí jsou pro mnohé staří. Co zaměstnavatelé očekávají světoborného od těch do třiceti to si vážně neumím moc představit  S bytem si taky nemůžete být moc jistí, protože pro hamižné pány domácí jsme už dost neperspektivní (rovněž většinou díky výši našeho důchodu) a tak časem zjišťujete, že my starší jsme v mnoha ohledech jaksi na obtíž. A to často nejen pro zaměstnavatele a domácí.  Nikdo si s námi prostě neví najednou nějak rady. Dnes i pokud se rozhodnete odstěhovat se do domova pro seniory musíte být rozhodně movití. A to hodně. Chudí senioři nemají prostě šanci. Co na tom, že celý život poctivě pracovali. Prý jejich chyba, že si nedokázali našetřit, aby teď mohli trávit spokojeně svoje stáří každý měsíc bratru za deset až třicet tisíc. Kdyby to nebylo tragické, byly by názory dalšího mladíka, kterého zmiňujete) spíš k smíchu. Vidí seniory jak se „válí“ doma a mladí na ně musejí dělat. Jak je možné, že těmto mladým „osvícencům“ ještě nikdo doma ani ve škole nevysvětlil, že tito staří lidé už mají odpracováno. Že se neváleli celý život doma, ale většinou nejméně čtyřicet let pracovali a že i tento mladík bude  za pár desítek let rovněž na druhém, důchodcovském břehu a budou na něj dělat další mladí, kteří mu pravděpodobně rovněž nebudou moci přijít na jméno. Pokud bude mít ovšem štěstí, protože jestliže současný trend boje proti důchodcům bude pokračovat tak budou budoucí důchodce už patrně čekat jen jakési sběrné tábory. Možná by si měli rodiče, kteří vychovávají takovéto mladé sobce, měli uvědomit, že to budou oni, na které ten bumerang, který vyslali, posléze dopadne. Budou to oni, kdo bude svým dětem za takových dvacet let na obtíž a věřte, že těch dvacet let uletí jak vítr. Píšete, že mladé maminky skřípou zuby, když  slyší o důchodcích, kteří chtějí zvýšit důchod. A zase by snad měli, nejspíš od svých rodičů, vědět, že ti důchodci byli také matky a otcové a měli se co ohánět, aby je vychovali a že je v našem státě nemálo důchodců, kteří mají důchod menší než tři tisíce. Jak by si ti „ukřivdění“ mladí s takovou částkou poradili?  A rodiče by je s tím vším měli seznámit hlavně ve svém zájmu.  Z toho všeho vyplývá, že má pravdu váš titulek „Nic o sobě nevíme“.  Na nic není čas, mladí nemají čas poslouchat staré, mnohdy ani sami sebe ani své děti.  Prostě „zlaté tele“ vítězí na celé čáře. Mnoho lidí se k němu modlí a vzývá ho. Každý chce být bohatý a ještě bohatší a to za každou cenu. Lidé by si měli ale uvědomit, že ta cena bývá obvykle neúměrně vysoká a škola života je ta nejdražší jakou si jen dovedeme představit přesto, že se v ní obvykle neplatí penězi.

Ale abych nekončila jako zarytý pesimista. Mojí generace se to už netýká, ale ta přespříští a přespřespříští už bude žít v době, kdy budou mít senioři v národě převahu a pak to těm mladým a perspektivním jistě nandají. Tak jim přeji hodně štěstí! Budou ho opravdu potřebovat.