KRAJÍŘOVÉ Z  K R A J K U

 

     Krajířové z Krajku se objevili v Čechách asi ve druhé polovině 14. století a získali zde hrad Landštejn a Novou Bystřici. Landštejn se později stane jejich hlavním rodovým sídlem. S českým prostředím se zžili opravdu rychle a postupně převzali i český jazyk. Rod pocházel z Kraňska v jižním Štýrsku v Rakousku, kde jim patřilo panství kolem jezera Bled i bledský hrad. Kraňsko byla historická část Slovinska a od 14. století součást habsburských dědičných území, žili tam Němci, Italové a Slovinci. V Kraňsku stály také další jejich rodové hrady, na příklad Starý a Nový Krajk (také Kreig, nebo Kraig i Krayk). Tam se jejich předkové usídlili už v polovině 12. století a ve 14. století získali Grafenstein a další majetky v Korutanech. Téměř okamžitě zaujali významné místo mezi předními šlechtickými rody a v 15. století jejich moc ještě vzrostla. Když to shrneme, tak rozvětvení členové tohoto rodu vlastnili na příklad Lomnici, Landštejn, Bystřici, Bílkov, Dačice,  Vranov, Hrádek, Rohozec, Žebrák a Točník, Brandýs, Boleslav a Michalovice.

 Jejich mateřskou řečí byla pochopitelně původně němčina, proto se tehdy psali Kraiger von Kraigg . Jejich erb byl šikmo dělený na červenou a bílou část. V době, kdy k nám přesídlili vlastnili, kromě již zmíněných objektů, i hrad Cornštejn na Moravě.

 Jako nejstarší předek je v rodopisu uváděn Hartneid von Kraigg a jeho syn Konrád I. Kraiger von Kraigg. Konrád (jinak i Kunrát) se oženil s pětadvacetiletou Annou von Ehrenfels, se kterou měl šest synů. Získal r. 1355 už zmíněný hrad Grafenstein v Korutanech pod léno a další statky od knížete Albrechta a je uváděn v listinách r. 1365 jako hejtman v Korutanech. Panství Bled postoupil r. 1385 svému bratru Gothartovi, protože sám žil už od r. 1380 v Čechách, kde působil jako nejvyšší hofmistr a získal Lomnici, kterou r. 1381 postoupil králi Václavovi IV. za Landštejn  a Bystřici.

 Listinou, která byla sepsána  „ve středu před sv. Lucií r. 1381“, mu král Václav IV. opět postoupil, jako svému oblíbenci, už zmíněný hrad Landštejn a Konrád r. 1387 koupil Čižkrajov na Moravě. Konrád se tehdy musel králi zavázat, že Landštejn bude „vždy otevřený českým králům“ a pokud by jej chtěli i s městem Bystřicí někdy prodat, měl mít král předkupní právo. A od té doby zakotvili Krajířové v Čechách na více než 200 let. Landštejn se stal na dlouhou dobu centrem krajířovského panství. Tento hrad byl původně vystavěn jako pomezní pevnost už ve 12. století a byl rozhodnutím  císaře Fridricha I. Barbarossy připojen i s okolním územím k Rakousku. Teprve ovládnutím rakouských zemí Přemyslem Otakarem II. se hrad znovu dostává pod vládu českého panovníka.

 

Příchod Krajířů na Landštejn znamenal pro tento hrad i jeho okolí dobu velkého rozkvětu.  Zahájili velkolepou přestavbu, gotika musela ustoupit pohodlnější renesanci a Landštejn se proměnil v jedno z nejvýstavnějších feudálních sídel v Čechách. Krajířové sem vnesli pohodlný renesanční život, hrad se stal prostorným třípatrovým palácem, vybaveným horkovzdušným topením, zdokonalenou přístupovou cestou a modernějším opevněním zesíleným baštami.  Konrád měl jako nejvyšší hofmistr velký vliv v královské radě a byl jedním z hlavních organizátorů v záležitosti uzavření svatební smlouvy mezi anglickým králem Richardem II. a sestrou krále Václava, kněžnou Annou. V poselstvu do Anglie byl tehdy r. 1381, kromě knížete Přemka Těšínského a nejvyššího purkrabího Petra z Kosti, vyslán i Konrádův syn Lipolt, kterého anglický král následně obdaroval doživotním úrokem 500 hřiven stříbra. Po návratu z Korutan se Konrád zdržoval u královského dvora až do r. 1385, kdy z úřadu hofmistra odešel., protože prý byl velmi těžce pokousán královým psem. Král měl zřejmě velmi nebezpečné psy, protože zakousli i Václavovu manželku. Krátce před svou smrtí obdaroval Konrád kapli sv. Michala pod Vyšehradem penězi, aby za jeho duši byly slouženy denně mše. Brzy nato zemřel.

                            

                            Zůstali po něm čtyři synové a sice Lipolt, Kunrát II., Jan a Jiří. Podělili se o dědictví tak, že Lipolt dostal Landštejn, Kunrát a Jan zástavu na Budějovicích a Jiří Bystřici. Tito Krajířové už se s českým prostředím tak nezžili, přesto, že jejich manželky z Čech pocházely. Lipoltova manželka Anna byla rozená z Meziříčí a Jiřího Klára  byla dcerou Jindřicha staršího z Hradce.

 

Bez ohledu na příbuzenské vztahy  vyvolávali Lipolt a Kunrát nepřetržité rozbroje se svými hradeckými  sousedy. Roku 1405 vstoupil do těchto sporů jako smírčí osoba Markvart z Pořešína a nakonec se do toho musel vložit i sám král Václav IV.

 

 Lipolt byl nesmiřitelným nepřítelem Táboritů a roku 1420, spolu s rakouským vévodou Albrechtem a Ulrichem z Rožmberka, táhl na příkaz krále Zikmunda na Tábor, kde neuspěl a utrpěl porážku. Žižka mu to samozřejmě neodpustil a vypálil městečko Bystřici, kde si husité počínali neobyčejně krutě. Obyvatelé byli nahnáni na náměstí a pozabíjeni, městečko bylo vypáleno. Stejně zle dopadl i nedaleký Ličov, jen na hrad Landštejn si husité netroufli. Žižka dokonce zajal i Lipoltovu manželku s dětmi, ale Lipoltovi se je později podařilo z husitského zajetí osvobodit. Král Zikmund ustanovil Lipolta, vzhledem k jeho vztahu k husitům,  hejtmanem a krajířovské Budějovice se staly jakousi baštou protihusitského hnutí.

     Lipolt zemřel 13. září 1433 ve Vídni a majetku se ujal jeho synovec Volfgang, který měl řadu sídel na Moravě. Kupodivu na rozdíl od svých předků, tento člen rodu sympatizoval s utrakvisty a výrazně se hlásil k Čechům. Snad už zde byla zažehnuta ta jiskřička náboženského směru, později zvaného Jednota bratrská, který se ovšem projevil až  po letech u mladoboleslavské větve Krajířů. Volf se začal psát Krajirr z Krajku a většinou sídlil na bystřickém zámku. Z manželství s Eliškou z Boskovic měl čtyři syny Lipolta, Jiřího, Jindřicha,  Kunráta  III. a dceru Johanku.

                                                                                                                            

                            Po Volfově smrti roku 1490 převzali bystřické panství dva z jeho synů a sice Jiří a Kunrát. Jiří měl s manželkou Apolonií z Puchheimu syny dva, Volfganga a Zdeňka. Jiří bohužel brzy zemřel, takže jeho bratr Kunrát převzal poručnictví nad jeho dvěma syny Volfem a Zdeňkem, včetně správy Landštejna. V té době také pozval do kraje paulánské mnichy a 24. června 1501 pro ně založil nedaleko osady Konrač klášter s kostelem, zasvěceným Nejsvětější Trojici. Klášteru daroval les a šest rybníků. Klášter byl pojmenován Sana Cella (česky Dobrá Voda). Pauláni tu sídlili v různých intervalech až do r. 1785, kdy císař Josef II. klášter zrušil.

 

 Po dosažení dospělosti se ujali svých panství Zdeněk a Volfgang. Zdeněk Landštejna a Volfgang Nové Bystřice. Volfgang se oženil s Žofií Křineckou z Ronova a měl s ní pět synů a dvě dcery. Volf byl vynikající ekonom a spolu se svým strýcem Kunrátem chtěl podle rožmberského vzoru zřídit rybniční oblast v okolí Chlumu u Třeboně. Pokud jde o Volfa, byl opravdu pozoruhodnou osobností 16. století. Už jeho strýc Kunrát získal v roce 1508 v tomto smyslu smlouvu s Petrem z Rožmberka. Bohužel nebylo mu dopřáno tyto plány uskutečnit, protože se musel v blízké budoucnosti ujmout mladoboleslavského panství po své sestře Johance, ale jeho synovec Volfgang, který byl od roku 1538 nejvyšším kancléřem a od roku 1542 nejvyšším purkrabím, vybudoval na Chlumecku velkorysé rybníkářské dílo. Byla to slavná doba rybníkářství, kdy zde působili rybníkáři takových jmen jako Štěpánek Netolický, Mikuláš Rutard z Malešova a konečně i Jakub Krčín z Jelčan.

      O tomto Volfgangovi píše ve svém díle historik August Sedláček, že to byl "pán velice zdvořilý, úslužný, dobrý a šetrný hospodář". Byl přítelem Petra z Rožmberka. Protože Volf byl velice loajální k habsburskému rodu, dostal od krále Ferdinanda I. do zástavy rakouské panství Ličov, působil jako předseda zemského sněmu a rovněž se stal pražským purkrabím.Johanka z Krajku, sestra Volfgangova strýce Kunráta, se provdala za ovdovělého Jana Jaroše Tovačovského z Cimburka, majitele mladoboleslavského panství. K boleslavskému panství patřila tehdy  kromě Brandýsa nad Labem i polovina města Turnova a panství rohozecké. Jaroš byl kališník,  ve věcech náboženských velmi snášenlivý. Měl významné společenské postavení, byl hejtmanem Království Českého, nejvyšším komořím a stálým rádcem koruny od roku 1471. Zhruba v této době se v Mladé Boleslavi objevují členové Jednoty bratrské, náboženského společenství, které bylo zpočátku přijímáno s nedůvěrou, lidé příslušníky Jednoty považovali za jakési sektáře, ale Jaroš Tovačovský se jich ujal a slíbil jim ochranu. Zemřel bohužel dost mladý  a jeho syn, Adam Tovačovský z Cimburka, dědic panství, byl v té době ještě nezletilý. Za poručníka mu  byl určen jeho strýc, významný moravský velmož, velký humanista, spisovatel a překladatel  období ranné renesance, bratr zemřelého Jaroše, Ctibor Tovačovský z Cimburka. Ctibor se o boleslavské panství staral opravdu poctivě. Roku 1493 obnovuje boleslavským jejich privilegium na právo mílové, které jim při požáru shořelo. Další listinou jim král na žádost Ctibora z Cimburka povoluje další výroční trh a každotýdenní dobytčí a koňský trh. Kromě toho dostává Boleslav právo pečetit listiny červeným voskem, což byla významná společenská prestiž. Ctibor dále obnovuje městu zničenou listinu z roku 1494 o právu volně a svobodně nakládat se svým majetkem. Je vydán městský řád stanovující m.j práva a povinnosti jednotlivých řemeslnických cechů, podmínky obchodování, berní povinnosti a podmínky zaměstnávání chudiny. Řád rovněž určoval postavení Židů ve městě.

 

                                 Po Ctiborově smrti roku 1494 a po dosažení zletilosti se ujal  Adam panství.  Po vzoru svého otce se zachoval k Jednotě bratrské velmi vstřícně a vydal privilegium na její obranu.  Jednota ovšem neměla stálé místo, kde by mohla působit a proto jí Adam, spolu se svou matkou Johankou, věnoval husity pobořený a zpustlý bývalý klášter Minoritů a bratří si tam  obnovili nejprve kostel a klášter, později vybudovali hospodářské budovy s dílnami a celkovým hospodářským zázemím, později i špitál a školu. A nebyla to škola ledajaká, brzy předčila již existující školu kališnickou.  Celou tuto lokalitu bratři nazvali podle biblické hory Karmel. Na Karmeli bydleli jáhnové, starší jednoty i biskup, byly zde pořádány bratrské sněmy a další shromáždění. Veškerou činností Jednoty se stává Mladá Boleslav na sto let významným střediskem Českých bratří, ale jejich zásluhou i kulturně jedním z nejproslulejších měst, nejen v Českém království, ale v celé Evropě. Nikdy před tím a bohužel  ani nikdy potom už takového duchovního rozmachu a věhlasu město nedocílilo, jako právě za vlády Krajířů z Krajku. A právě v té době, kolem roku 15OO, přichází do města Lukáš Pražský a stává se tu prvním bratrským biskupem. "Bratrský Řím", nebo "Jeruzalém nad Jizerou" byla nazývána Mladá Boleslav v té době. Adam bohužel umírá velmi mladý, v pouhých 21 letech roku 15O2 a celé panství přechází na jeho matku Johanku.     

    Ta se ještě téhož roku provdala znovu, tentokrát za Jana ze Šelnberka, pána na Kosti, nejvyššího komorníka a kancléře. Jan ze Šelnberka byl tolerantní katolík a vlivem své manželky byl vstřícný i k Jednotě bratrské. Roku 1503  vydávají společně privilegium, že ve městě nesmějí kázat katoličtí kněží a nesmějí tam ani bydlet a přidávají další výsady. Určují, že rychtáře bude dosazovat vrchnost z osob navržených radou města, náklady na vodovod bude hradit vrchnost, měšťané budou přispívat peněžními dávkami podle domů a počtu varů piva. Zároveň si ale vymiňují dodávky soli na zámek. Přibližně v téže době dala Johanka Jednotě výsadní list, že její členové mohou na jejím panství volně vyznávat svou víru.    Veškerá tato činnost jí i jejímu manželovi zajistila v katolickém táboře okolních panství řadu nepřátel. Ale Johanka byla statečná žena. V těchto nebezpečných dobách, kdy král Vladislav, ovlivňován svou ženou, ortodoxní katoličkou, zahájil proti nekatolíkům nesmiřitelný boj, byl čin Johanky opravdu odvážný. V čase, kdy dokonce i biskup Lukáš Pražský uprchl z Boleslavi, Johanka odolává a 25. srpna 1503 „ v pátek po sv. Bartoloměji“ potvrzuje privilegia předešlé vrchnosti Petra z Michalovic z roku 1436, která rovněž upřednostňují víru podobojí. Byla dokonce obviněna z kacířství, ale nakonec ji král tohoto obvinění  zbavil. Po šesti letech umírá druhý Johančin manžel, Jan ze Šelnberka. Ovdovělá Johanka věnuje přípisem mladoboleslavským clo v Bezděčíně a příjmy z něj mají být použity na opravy cest.  Na přelomu 15. a 16. století získala Johanka do svého majetku i hrad Rohozec a r. 1509 na něm zahájila rozsáhlou a nákladnou přestavbu. Tento původní středověký hrad Markvarticů vznikl pravděpodobně před rokem 1322 a byl přestavěn ve dvou gotických etapách na přelomu 15. a 16. století. První přestavba probíhala právě za Johanky a jejího manžela Jana ze Šelnberka a dílo po ní dokončil později její bratr Kunrát. Renovoval zajímavé dvorní průčelí vstupní části s balkonem a při této přestavbě, prováděné  v letech 1513 - 1516, vzniklo i levé západní křídlo. Krajířům Rohozec patřil až do roku 1534. I mladoboleslavský hrad byl tehdy nákladně přestavěn, palác dostal nová velká okna, patrně byly tehdy přestavěny i obě věže. Je pravda, že za krajířovského  architekta je považován Matteo Borgorelli, ale není vyloučeno, že u těchto přestaveb použili Krajířové služeb Benedikta Reita, dvorního stavitele krále Vladislava II.

     Zdánlivého bezvládí na brandýském panství využil v  r.1510  Johančin nepřítel, ziskuchtivý a všeho schopný soused Albrecht z Kolovrat, k loupežnému přepadení. Domníval se, že Johanka jako žena, která nemá momentálně zastání v  manželovi, nebude odporovat. Podařilo se mu sice obsadit Brandýs, Tuřice, Sobětuchy a okolí, ale dlouho se ze svého „úspěchu“ netěšil. Hned v následujícím roce zemřel. Navíc tímto svým podlým činem zatáhl svou vdovu Kateřinu do dlouhodobých soudních sporů, které skončily u té nejvyšší soudní instance, krále Vladislava Jagellonského. Kateřina samozřejmě spor prohrála a musela veškerý majetek vrátit Johance z Krajku. Krátce na to ale Johanka, možná v důsledku předcházejících událostí, ztrácí o veškeré světské dění zájem a vstupuje  do Jednoty bratrské jako její členka. Po poradě s bratřími se vzdává světské moci a r. 1513 žádá svého bratra Kuráta, aby se panství po ní ujal. Této žádosti ovšem  předcházela porada paní Johanky se staršími Jednoty bratrské, zda ji tento akt schvalují. Tak velký byl vliv Jednoty na Johanku. Jako jedna z mála písemných památek na ni se zachovalo její vyznání víry z roku 1512, jímž zdůvodňuje svůj vstup do Jednoty: „….podle toho můž poznáno a porozuměno býti, kteráž je příčina náboženství tohoto mého, že tu mimo jiné náboženství a Jednoty bližší pravdu při spasení základně i služebně při správcích i lidu poznala jsem a proto se toho jakžkoli s mnohým protivenstvím, haněním, bludováním a kaceřováním s pomocí Pána Boha nebeského přidržím.“

          10. srpna 1513 předává Johanka veškerý svůj majetek bratru Kunrátovi a ten zase  Novou Bystřici s celým panstvím svému synovci Volfgangovi II. a ujímá se  boleslavského panství. Kunrát tedy roku 1513 opouští jižní Čechy a tehdy se rod definitivně rozdělil na větev novobystřickou a mladoboleslavskou. Téhož roku, kdy se Johanka vzdává světské moci, boleslavští konšelé skládají Kunrátovi obvyklou přísahu věrnosti a oddanosti:

   „Slibujeme Pánu Bohu všemohoucímu a urozenému pánu panu Kunrátovi z Krajku a na Mladém Boleslavi, pánu našemu milostivému, věrnost a poddanosť, .....“ Kunrát Krajíř potvrzuje mladoboleslavským, jak bylo zvykem, jejich privilegia a zároveň jim polepšuje jejich právo svobody v tom smyslu, že nejsou povinni přijmout novou vrchnost, pokud by jim nepotvrdila jejich práva a výsady.

    Kolem roku 1517 se v našich zemích, zásluhou Martina Luthera, začalo šířit evangelické učení v širší míře. Docházelo k prvním opravdu vážným rozbrojům mezi katolíky, zastánci víry pod obojí a Jednotou. A nebyly to jen nevinné potyčky. Jednota se rozhodla protivenstvím čelit všemi dostupnými prostředky. Navázala spolupráci s majetnými obyvateli města, s inteligencí i se šlechtou. Na příklad na přímý popud Kuráta Krajíře  vstoupilo do Jednoty dvacet  příslušníků šlechty a sám Kunrát platil mezi bratřími za neformálního vůdce této bratrské šlechty.

                            

          Roku 1518 si bratři v Mladé Boleslavi na Karmeli založili svoji vlastní tiskárnu, ve které tiskl knihy hlavně boleslavský lékař Mikuláš Klaudián (Claudianus), nazývaný také Belha, který se tisku vyučil u mistra Höltzla v Norimberku a i v následujících letech s ním spolupracoval. Zejména pokud šlo o práci lékaře Jana Černého „Herbář aneb zelinář“ a pak při práci na Klaudiánově nejvýznamnějším počinu a sice první tištěné mapě Čech v roce 1518. Ta je velmi pozoruhodná nejen tím, že je první, ale i po kartografické stránce je srovnatelná svou kvalitou se soudobými mapami anglickými.Mapa je zajímavá i tím, že je situována obráceně než jsme zvyklí, to znamená, že sever je dole. Tiskárnu vedl Klaudián až do své smrti roku 1521 a po něm se jí ujal Jiřík Štyrsa.  Spolupracoval s ním další, v té době velmi proslulý lékař Jan Černý, Jan Blahoslav, Jan Augusta (postupně oba biskupové Jednoty) a jiní. Nejpilnějším spisovatelem bratrských knih byl rozhodně biskup Lukáš Pražský, který údajně na Karmeli sepsal 150 knih. Pochopitelně že na takovou produkci nestačila zdejší bratrská tiskárna a musely pomáhat i tiskárny v okolí.  Samozřejmě, že veškerá tato činnost by bývala nebyla možná bez přízně Kunráta Krajíře z Krajku. On velice výrazně riskoval podporou Jednoty přízeň krále.  Když  r. 1526 zahynul v bitvě u Moháče král Ludvík Jagellonský, byl po poměrně svízelných jednáních a tahanicích zvolen za českého krále Ferdinand I. Habsburský. O jeho zvolení se tehdy prý velmi výrazně zasloužil právě Kurát a tím si krále do jisté míry zavázal a ten byl později benevolentní k některým Kunrátovým přáním.

    Příkladně roku 1528 požádal Kunrát krále o povolení, aby už částečně obydlené předměstí za branami Klášterskou a Svatojánskou mohl rozšířit o tak zvané Nové město, což mohl povolit pouze král. V té době se totiž město utěšeně rozrůstalo, obyvatel přibývalo, oproti tomu ubývalo stavebních prostor. Lidé se jen neradi usazovali za hradbami směrem ke Kosmonosům, protože tam neměli stejná zákonná práva jako ti, kteří bydleli na Starém městě. Král nejen že Kunrátovi vyhověl, ale navíc Novému městu  přidělil  i živnostenské právo a sobotní dobytčí trh. To nebylo v té době vůbec samozřejmé. Panovníci povolovali zvětšování a posilování měst jen velmi neradi, protože často se města proti panovníkově politice bouřila a  stavěla  se proti němu. Nové město nebylo ani zdaleka tak velké, jak je známe dnes. Byl to takový pruh za Železnou ulicí vedoucí od trhového místa zvaného tehdy kozí trh, nyní Kozina, směrem ke Karmeli a nebylo ani chráněno nějakými hradbami, ale pouze závorami. Ale i tak to byl pro Kunráta Krajíře úspěch, protože do té doby město Mladá Boleslav představoval jen trojúhelníkový prostor na skalním ostrohu před hradem, Železná ulice a v podhradí Podolec.

            Jak už bylo zmíněno Kunrát, jako majitel boleslavského panství a od roku 1523 i nejvyšší komorník království,  patřil jako člen Jednoty bratrské k jejím bezvýhradným obhájcům a příznivcům. Členové Jednoty byli už řadu předešlých let poměrně zle pronásledovaní, protože ani se strany kališníků nebyli zpočátku respektováni jako církev. Teprve pod ochranou krajířovské vrchnosti a vzhledem k členství Kunráta Krajíře v Jednotě, měli bratři na Boleslavsku pevné postavení. Vrchnost se jí  zde stala skutečným ochráncem a Kunrát Krajíř dokázal vždy nějak obratně odvrátit nebezpečí, které Jednotě hrozilo a to i pokud šlo o spory Jednoty s kališníky. Bohužel Kunrát 1O. května 1542 zemřel. Byl pohřben za veliké účasti vděčných boleslavských obyvatel do rodinné hrobky na svatohavelském hřbitově.

           Po smrti Kunráta v roce 1542 se ujal vlády nad panstvím jeho nejstarší syn  Arnošt, který měl se svou manželkou Alenou ze Šelnberka čtyři syny a tři dcery. Bohužel všichni čtyři synové později zemřeli bez potomků.  Období zhruba sta let, kdy Krajířové Boleslav vlastnili, bylo dobou neuvěřitelného rozvoje. V roce 1544 obnovuje Arnošt  privilegium, ve kterém potvrzuje boleslavským všechny dosavadní výsady, jak bylo u každé zdejší nastupující vrchnosti zvykem, zejména náboženskou svobodu.  Město se díky těmto výsadám rozvíjelo nejen kulturně, hospodářsky a urbanisticky, ale i co do významu a věhlasu. Za Krajířů získali boleslavští na příklad privilegium na vybírání cla v Bezděčíně, další privilegia jim zajišťovala možnost svobodného stěhování, zachování kališnického charakteru města a dávala měšťanům dokonce možnost postavit se proti vrchnosti, pokud by je v těchto právech chtěla krátit.

       Podle následných událostí se ukázalo, že zesnulý Kunrát z Krajku měl o králi Ferdinandovi poněkud zkreslené představy. Příslušník habsburského rodu, opory katolické církve, měl zřejmě jiné úmysly, pokud šlo o jednotlivá náboženství v jeho království. Čekal jen na příležitost a ta se mu naskytla roku 1547 při stavovské vzpouře. Jednalo se konkrétně o odmítnutí vojenské pomoci některých šlechticů panovníkovi proti oddílům německých protestantských knížat. Pokud by bývala  existovala nějaká závazná smlouva, že jednotliví šlechtici jsou povinni poskytnout králi vojenskou pomoc v každém případě, pak by to bylo jistě odmítnutí poslušnosti. Odmítnutí této vojenské pomoci bylo nejen proti jejich náboženskému přesvědčení, ale situace byla mnohem složitější.  V zákonech království byla zakotvena povinnost stavů pomoci králi finančně i vojensky, ale jen tehdy, pokud byla ohrožena jejich vlastní země. To však nebyl tento případ . Nicméně král to kvalifikoval jako vzpouru proti jeho vůli a proto pak jednal tak jak jednal. Odplata s jeho strany byla celkem nepřiměřená prohřešku a rozsudky byly velmi tvrdé. Řada vůdců tohoto povstání byla uvězněna, čtyři popraveni  v Praze na Hradčanech (původně jich mělo být 10, ale šest jich stačilo utéct) a všem bez rozdílu byl zabaven majetek, buď všechen, nebo část. A tady na to doplatil i syn Kunráta Krajíře z Krajku Arnošt, jako jeden z účastníků této „vzpoury“. Jako předseda osmičlenného výboru

stavovské jednoty byl dokonce odsouzen k smrti. Ale v jeho případě ještě projevil Ferdinand určitou shovívavost s ohledem na zásluhy Arnoštova otce Kunráta, ale vynahradil si to jistou „protihodnotou.“

 

 Celá léta se snažil Ferdinand o to, aby mu Kunrát z Krajku prodal zámek Brandýs, ale on vždy odmítl a později předal brandýské panství svému synovi Arnoštovi. Zámek Brandýs nad Labem budoval za Krajířů jejich „dvorní“ stavitel z Milána Matteo Borgorelli a po něm Ettore Vaccani. Původně trhová ves Brandýs patřila rodu Michaloviců, který ji vlastnil  do roku 1420 a postupně přešla do majetku šlechtického rodu Šelnberků a Krajířů z Krajku. Johanka z Krajku povolila městečku různé výsady na př. právo vařit pivo, solné právo a nechala také původní mostní tvrz přestavět na reprezentativní gotický hrad, z něhož jsou některé stavební prvky zjevné dodnes. Ferdinand měl pro Brandýs vždycky „slabost“. Líbily se mu rozsáhlé lesy, které byly velmi vhodné pro honitbu a  teď přišla jeho chvíle. Rozhodl, aby Arnošt Krajíř, jako jeden z mnoha poražených představitelů českých stavů, přišel za účast na povstání proti svému panovníkovi o celé brandýské panství a  "přináležící vsi, včetně dvorů kmetcích s platem a s podacím kostelním.“ Takže po letech získal Ferdinand Brandýs mocí a zdarma. Ale to mu nestačilo. Ještě bylo Arnoštovi odebráno Boleslavsko a sice později znovu vráceno, ale formou panovnického léna. Nějaký čas byl Arnošt dokonce vězněn na svém vlastním boleslavském hradě, měl jakési „domácí vězení“ a vycházet směl ven pouze na krátký čas po západu slunce.

                                                                                            

 Arnošt Krajíř z Krajku byl velmi vzdělaný muž a vykonal pro Boleslav hodně dobrého. Už před tím nešťastným stavovským povstáním v roce 1544 se rozhodl bratřím z Jednoty  pomoci, protože jim dosavadní sídlo na Karmeli už pro jejich činnost prostorově nevyhovovalo. Rozhodl se, že  jim postaví nový velký Sbor, který z velké části sám financoval. Arnošta si velmi vážil i vzdělanec té doby Mistr Mikuláš Šud ze Semanína, v letech 1521 - 1522 děkan university a od roku 1524 měštěnín Starého Města pražského. Byl hvězdář a matematik a své dílo „Pranostika“, vydané roku 1542 připsal právě „Arnoštovi Krajířovi z Krajku a na Mladém Boleslavi.“

.

 Bohužel, po nezdařeném stavovském povstání  roce 1547 byla Boleslav postižena, jak už bylo zmíněno, významnými sankcemi. Lenní závazek byl zrušen až roku 1576, dlouho po smrti Arnošta. Ale vraťme se ještě před to neblahé  povstání. Tehdy, v r. 1544, se tedy Arnošt rozhodl postavit bratřím nový Sbor. Jeho stavba trvala deset let, to znamená že při stavovském povstání už tři roky probíhala. Přes pokračující pronásledování Jednoty stavba pokračovala , což se zdá skoro nepochopitelné, když uvážíme politickou situaci. Je pravda, že práce postupovaly asi obezřetněji a v posledních letech stavěli bratři Sbor prý téměř ilegálně po nocích. To vypadá docela dobrodružně, ale dost neuvěřitelně. Nedovedu si představit, že by v Boleslavi, která tehdy čítala 3000 obyvatel, mohlo něco takového probíhat, aniž by si toho všiml někdo, kdo celé akci nepřál. Nicméně bratři spěchali, protože měli v plánu otevřít Sbor slavnostně na Velký pátek o Velikonocích roku 1554, což se jim skutečně podařilo. Na otevření Sboru se údajně sjelo 15000 bratří z celé Evropy. Byla to sice veliká sláva, ale s neblahými následky. Ferdinand I. to pochopitelně se strany Arnošta Krajíře v jeho situaci považoval za provokaci a podle toho se také zachoval. Téměř bezprostředně po otevření Sboru jej nechal uzavřít. V té době probíhala rovněž  renesanční přestavba hradu a úpravy pokračovaly i po požáru hradu v r. 1555. Hlavním autorem přestavby byl opět Matteo Borgorelli, který současně dostavoval vodárenskou věž a od roku 1555 novou radnici, která byla dokončena roku 1559.

 

 Tento rok, kromě požáru hradu, byl „smolný“ pro Mladou Boleslav i jinak. 12. května 1555 zemřel Arnošt Krajíř z Krajku, největší ochránce Jednoty bratrské a ta to hned pocítila. Synové Arnošta Krajíře nebyli zdaleka takové osobnosti jako jejich otec. Rozhodně nebyli tak stateční. Jednotu sice nadále respektovali i všechna otcova privilegia vůči ní, ale báli se krále. Téměř ihned po Arnoštově smrti jsou zahájeny proti bratřím  sankce, Jednota se stahuje do ilegality a v následujícím roce prchá  z Mladé Boleslavi do Polska biskup Mach Sionský se skupinou dalších bratří. Po Arnoštově smrti se ujímají společně podle přání otce „v nedílné držení“boleslavského panství jeho synové Kunrát, Jiří, Karel a Adam. Celkem po Arnoštovi zbylo deset dětí, čtyři synové  a šest dcer. V některých historických pramenech se  traduje, že měl se svou ženou celkem osmnáct dětí. Ihned po Arnoštově smrti byli jeho synové povoláni do Prahy před krále a bylo jim nařízeno, aby s okamžitou platností uzavřeli bratrský Sbor.

                                                                                             

 Roku 1559  Ferdinand I. obnovuje mandát proti českým bratřím a v něm trvá nekompromisně na tom, aby se  žádní bratři v bratrských  sborech  nescházeli „zjevně ani tajně“. Po českých zemích začali vykonávat své intenzivní misie jezuité a duchovní správci Jednoty se museli skrývat. Roku 1576 se, po mnoha žádostech, konečně daří Karlovi a Adamovi (Kunrát a Jiří už nežili) zbavit boleslavské panství lenního závazku a se svým majetkem mohli opět volně nakládat. Nebylo to ovšem zadarmo, ale za „dar“ králi deset tisíc kop českých stříbrných grošů. O Brandýs však přišli definitivně. Toto panství zůstalo v císařském majetku až do roku 1918.

    Přes veškeré útoky proti Jednotě věnovali Karel a Adam bratřím nové výsady, především právo provozovat na území Karmele  nezávisle na ceších obchod a řemesla a právo vařit pivo. Členové jednoty byli i osvobozeni od všech daní a robot, aby se mohli svobodně věnovat škole a vydavatelské činnosti a další a další výhody. Bratřím jsou potvrzena i všechna osobní majetková práva..  Dále dávají Krajířové městu do užívání vodárnu se vším vybavením za roční plat 20 kop míšeňských stříbrných grošů, což byl poplatek spíše symbolický. Rok nato umírá Kunrát a panství se ujímá  poslední Krajíř, Adam. V té době nastoupil na trůn císař Rudolf II.

 

Adam obýval samozřejmě občas i mladoboleslavský hrad, který byl po renesanční přestavbě celkem pohodlný, ale hlavní místo svého pobytu si zvolil nedaleké Kosmonosy, které k panství přikoupil už v roce 1470 Jan Tovačovský z Cimburka. Roku 1571 nechal Adam Krajíř přestavět tamější tvrz na čtyřkřídlý a třípodlažní renesanční zámek a zřídil tam i oboru obehnanou kamennou zdí se střílnami.

                             V Mladé Boleslavi se ale schylovalo k další nepříjemnosti. Adam měl vleklé sousedské spory  s bratry Vančurovými z Řehnic, Jiřím a Markvartem. Většinou šlo o obyčejné malicherné rozmíšky, které ovšem díky drzostí Vančurů a  Adamově prchlivosti vyústily v aféru takových rozměrů, že se dostala až před  zemský soud.  Adam Krajíř žil téměř výhradně na zámku v Kosmonosech a Vančurové  se s Adamem dlouho přeli o nedaleký čedičový lom, který podle nich patřil jim. Adam se pochopitelně nedal a na rozbroje byla „zaděláno“. Budiž řečeno, že Vančurové Adama provokovali tím, že jezdili na koních přes krajířovská pole a ničili úrodu. Sedláci pochopitelně znali cenu své práce a byli jednou rozezleni do té míry, že chtěli Vančury chytit a svázat. Jenže ti nečekali a před přesilou se schovali. Lidé se nevzdali a  chytili je oba. Jednoho dokonce našli schovaného v peci. Nejdříve je oba zbili a odvedli k Adamovi na zámek. Ten je jako zločince nechal odvézt do Mladé Boleslavi na hrad a tam je posadili do rumpálu a spustili do vězení ve věži. Samozřejmě že tito lidé ze vsí neznali zemské zákony a měli nepochybně pocit, že to provedli podle spravedlnosti (konečně tento pocit měl tehdy asi i rozběsněný Adam). Sedláci navíc svého pána nepokrytě chválili, že udělal dobře. Je přece krajský hejtman a nemusí si nechat všechno líbit. Ale dopadlo to, bohužel pro Adama, docela jinak. Uvězněním šlechticů bez řádného soudu porušil  zemský řád a podle zemského soudu „propadl hrdlem i statky“. Nakonec to, po mnoha dalších soudních tahanicích, usmlouvali na pokutu 60 tisíc kop stříbrných míšeňských grošů. Adam sháněl peníze kde se dalo, dokonce si půjčoval i od boleslavských měšťanů, ale stejně zůstal polovinu pokuty dlužen. Adam celkově nebyl žádný svatoušek. Dokonce si jako člen Jednoty bratrské „vykoledoval“ trest vyobcování z tohoto společenství.Údajně za nadměrné holdování pití a vůbec, podle církevních představených, pro celkově "nevázaný život".

 

     V roce 1583 postupuje úpisem Adam své manželce Martě z Veselice část svého majetku a sice Kosmonosy. Vznikla tak dvě samostatná panství, boleslavské a kosmonoské. Kromě Kosmonos s t.zv. „domem nově vystavěným“, který Adam postavil roku 1571, postoupil své manželce i vsi Hrdlořezy, Debř, Obruby, Obrubce, Bechovou, Skyšice, Martinovice i Lítkovice, část lesů a několik rybníků. Nové kosmonoské sídlo si Marta velmi oblíbila, ale roku 1584 překvapivě prohlásila, že si to rozmyslela a že ten přípis Kosmonos nechce. Příčina byla pravděpodobně ta, že nechtěla být po případné manželově smrti odbyta tehdejším t.zv. „vdovským opatřením“, které se jí zdálo být pro ni nevýhodné. Měla zálusk na celé panství.

     Proto 6. prosince 1584 udělal pan Adam, který velmi podléhal vlivu své ženy, na její nátlak  novou závěť, v níž odkázal Martě všechno své jmění . Na své dvě sestry Magdalenu a Barboru nepamatoval vůbec. Třetí sestra Crescencie byla z dědictví vyloučena už před časem pro „přestupek proti mravům stavovským“. V závěti Adam svou manželku hodnotí  jako ženu „vždy šlechetnou a dobrotivou.“Soudobí kronikáři nám ji popisují ovšem úplně jinak. Příkladně  kronikář rožmberského rodu píše, že to "byla žena zlá a dravá". Adam jí odkázal  všechny klenoty, všechny hotové peníze, ložní prádlo, koně, cínové nádobí, nařídil aby držitel boleslavského statku jí vyplatil dva a půl tisíce kop českých grošů a z panského pivovaru a aby dostávala každý týden sud piva.

     Adam Krajíř z Krajku zemřel 17. května 1588 v osm hodin večer v Kosmonosích a pohřben byl 29. května v rodinné hrobce na hřbitově svatého Havla v Mladé Boleslavi. Jím  vymřela mladoboleslavská krajířovská větev „po meči“. A nastala neuvěřitelná, několikaměsíční tahanice o majetek. Sestry Magdalena a Barbora, které s posledním pořízením svého bratra pochopitelně nesouhlasily, zapečetily okamžitě na Kosmonoském zámku všechny místnosti a trvaly na tom, aby se dostavil komorník „desk zemských“. Marta ovšem tvrdila, že je spoludědička a jednání obou šlechtičen považovala za „porušení práva zemského“. Pomocníka si Marta vybrala opravdu vlivného a sice Jiřího z Lobkovic a na Mělníce, tehdy nejvyššího hofmistra Království Českého. Lobkovic neměl v Čechách dobrou pověst. Byl to sice ortodoxní katolík, ale jinak intrikán a jak se i později ukázalo pán všeho schopný. Protože krajířovské panství patřilo k největším v Čechách, chtěl je získat a Marta mu poskytla skvělou příležitost. Svěřila se úplně do jeho rukou a on se činil. Poznal jistě okamžitě Martiny slabiny a tou byly chamtivost a ctižádost. Kvůli němu přestoupila z bratrské na katolickou víru a když jí slíbil dokonce i manželství, bylo rozhodnuto. Marta byla původem obyčejná zemanka z Veselice u Jaroměře a už takový manžel, jakým byl Adam Krajíř z Krajku byla pro ni partie. Což teprve sám pan hofmistr!  Magdalena s Barborou neměly tak vlivného známého a proto požádaly o pomoc správce boleslavského Sboru bratra  Kalefa. Ten se sice snažil jak mohl ale bylo předem jasné, že proti nejvyššímu hofmistrovi toho mnoho nezmůže. Byl oběma Krajířovnám alespoň jakousi duchovní oporou. Jiří z Lobkovic přiměl sestry aby přijely do Prahy a pomocí nejvyššího kancléře Adama z Hradce je zastrašoval a činil na ně nátlak, aby mu svůj díl panství prodaly. Pochopitelně silně „pod cenou“. Obě to nakonec psychicky nevydržely  a  25. srpna v sobotu 1588 byla sepsána smlouva mezi šlechtičnami z Krajku a panem hofmistrem Jiřím st. z Lobkovic a na Mělníce zhruba v tomto znění:"Panny šlechtičny z Krajku všechen statek a spravedlnost svou na ně, jakožto sestry vlastní a nevybyté po dobré paměti panu Adamovi Krajířovi z Krajku, bratru jich vlastním připadlé, nejvyššímu panu hofmistru království Českého prodaly za sumu 50 000 kop českých grošů, neboli sto tisíc kop míšeňských, kteroužto sumu nejvyšší pan hofmistr pannám šlechtičnám zaplatiti má ......".

                            

                                    Pokud šlo o Martu, ta už panu hofmistrovi svůj díl majetku připsala v naději, že si ji vezme za manželku. Místo toho během několika dní onemocněla a do týdne, za velmi podezřelých okolností, opustila tento svět. Od tohoto okamžiku celé boleslavské panství patřilo Jiřímu Lobkovicovi. Ten nechal Martu převézt do rodinné hrobky u svatého Havla do Mladé Boleslavi. Šlechtičny Magdalena a Barbora směly zůstat bydlet na kosmonoském zámku ještě čtyři týdny, do svatého Václava a pak se jich ujal Petr Vok z Rožmberka a odvezl je na svůj zámek v Bechyni. Obě se  brzy provdaly.  Roku 1859 přijel k panu Vokovi na návštěvu Karel ze Žerotína a zasnoubil se s Barborou a následujícího roku 1590 se provdala i Magdalena za Karla Švihovského z Ryzmberka a na Horažďovicích. Svatba Karla ze Žerotína proběhla opravdu okázale, protože se jednalo o předního velmože moravského markrabství. Oddáni byli boleslavským bratrským knězem Eneášem. Pan ze Žerotína prý prohlásil tento den za nejšťastnější ve svém životě. Bohužel jeho štěstí netrvalo dlouho. Barbora mu roku 1592 porodila dcerku Bohunku a krátce po porodu zemřela. Magdaleně se také po čase narodila dcera Alena, která se po dosažení dospělosti  provdala  roku 1610 za Viléma z Roupova. Magdalena zemřela také roku 1592 brzy po Alenině narození.

 

Přechod panství do majetku Lobkovice vyvolalo u boleslavských bratří doslova paniku. Bratr Efreim napsal :"Přinutili šlechtičny, že prodaly, smlouvy sepsaly. Panny z Krajku, jež do týdne tu bydleti mají a od pondělí za týden ubohé už z Prahy jedou. Naši Karmelští již se odtud hýbají, jimž pohrůžky činili, že hned při postupování vyhnáni budou. Bože odplať té mrše zrádné (tím míní Martu), která zcepeněti nemůže, ježto i nad Bohem zradila a od jezuitů přijímala, naše věci zradila. Knihy psané i tištěné, jichž množství veliké jest, ty bojím se, že nepřátelům se dostanou."

 

Bratr Azaf napsal:" Zle v té naší partii! Dostala se panu hofmistrovi, který jest ouhlavní, litý nepřítel náš. K němu v ochranu se utekla paní Marta s mamonem nahromaděným. Bůh nemohl se na nepravost její dívati a v neděli minulou  pochována jest. Obecným pohrůžky se činí, že brzo musí přestoupiti, nebo odtáhnouti. Dům Karmel Jezevci (jezuity) osazen bude."

 

O posledních dnech života Marty napsal její současník, kronikář Václav Březan:"Paní Marta těch peněz nahltaných nic neužila, ani jich nespatřila, nebo pan Mladota ze Solopisk, jenž věci její opatroval, právě když umírala přivezl truhlu železnou, plnou peněz ve zlatě, které nejvyšší hofmistr k sobě přivezl. Zemřela náhle křičíc, že hoří - proto lili na ni vodu. Zemřela 3. září 1588. Mrtvolu její dal pan Jiří z Prahy z domu svého na Hradčanech převézti do Boleslavi, kdež byla v hrobce rodu krajířovského v kostele sv. Havla pochována."

       Už v neděli 11. září 1588  přijel Jiří z Lobkovic do Boleslavi s krajskými hejtmany a několika jeziuty. Hned prohledali dům pana Mladoty, kde našli ještě sto tisíc ve zlatě a další klenoty.

10. ledna 1589 potvrdil Jiří z Lobkovic boleslavským měšťanům stávající privilegia, byla obnovena městská rada a městské úřady. Lobkovic se nijak netajil svou náboženskou nesnášenlivostí a dal to obyvatelům zřetelně znát, ale neuspěl. Boleslavští mu dali rovněž ihned  na vědomí, že pod katolickou vrchností rozhodně žít nehodlají a že se odstěhují do nějakého jiného, nejlépe královského města. Nebyly to plané hrozby už proto, že boleslavské obyvatelstvo se skládalo většinou z lidí majetných. Jednak z dobře hmotně situovaných řemeslníků a šlechty. Sice té nižší a mnohdy zchudlé, ale šlechty.

   Pan hofmistr zřejmě neměl ani chuť ani čas se zabývat nepříjemnostmi tohoto druhu, které se opravdu daly čekat a od svého úmyslu být vrchností v Boleslavi ustoupil. Vyřešil to výměnou panství boleslavského za panství chomutovské se svým strýcem, Bohuslavem Hasištejnským z Lobkovic. Do Chomutova pak přivedl Lobkovic jezuity i proti značnému odporu chomutovských občanů. Bohuslav  Hasištejnský byl  luterán, takže pro Boleslav bylo po náboženské stránce všechno celkem v pořádku. Bohužel to mělo i stinnou stránku věci a sice tu,že s Hasištejnským přišlo do Boleslavi z Chomutovska hodně Němců. Až do té doby tu vládla, a to i na úřadech, výhradně čeština. Dokonce byla povinnost, pokud někdo na úřadě něco chtěl, musela  být žádost sepsána česky, jinak nebyla vyřízena. A příchodem chomutovských Němců nastaly za krátký čas národnostní rozpory a nemalé problémy. Němci, většinou kotláři, se usazovali téměř výhradně mimo tehdejší město a to v části  zvané dodnes Pták. V té době byl v žalostném a nepoužitelném stavu kostel sv. Jana Křtitele v Železné ulici, takže si ho Němci vyžádali a nadále v něm byly konány výhradně německé bohoslužby. Ke kostelu dostali i přiděleného kaplana.

                            Jiří Lobkovic neskončil dobře. I když  se tajně mluvilo v Praze o tom, že paní Marta zemřela za podivných okolností, nebylo to nijak vyšetřováno. Pochopitelně se to dalo čekat u tak vlivného pána, jakým Lobkovic v té době byl, ale darmo se neříká, že Boží mlýny melou spolehlivě. A tady mlely poměrně rychle. Jiří Lobkovic byl roku 1594 obžalován císařem Rudolfem II. z  velezrady a odsouzen k doživotnímu žaláři a ztrátě veškerého majetku. Hned mu samozřejmě bylo královskými soudními úředníky připomenuto, jakým způsobem získal krajířovské panství, že se jej zmocnil" porušením práva a zřízení zemského". Navíc se už zcela veřejně říkalo, že Martu otrávil, aby se zmocnil jejího majetku. Na Lobkovicovi se potvrdilo,  že "žádný strom neroste do nebe". Nic nebyly platné snahy jeho dcery Eusebie, aby byl osvobozen. Císař byl neoblomný a nikdy ji ani nepřijal . Lobkovic byl  převezen do vězení do Kladska, později na hrad Loket, kde za nějaký čas zemřel. Vyskytly si už i tehdy domněnky, že ani nezemřel dobrovolně. Pro některé tehdejší vlivné lidi byl asi stále nebezpečný.

     Krajířové, bohužel, neměli mít klid ani po smrti. Přišla nešťastná Bílá Hora a do protestantské Mladé Boleslavi se čile dostavila rekatolizační komise v čele s kapucínským páterem Josefem, fanatickým katolíkem. Ten rozhodně nehodlal Krajířům zapomenout jejich bratrskou minulost a pomstil se jim alespoň po smrti. Poručil vyjmout všechny dřevěné rakve s ostatky Krajířů z vrchních cínových a ty  cínové nechal roztavit a vyrobit z nich svícny do tehdy již  katolického kostela Panny Marie. Byla to nízká a podlá pomsta. Dřevěné rakve pak podlehly v relativně krátkém čase zkáze a hrobka byla zřejmě zlikvidována. Není známo ani kdy ani kým. Byla umístěna v podzemí pod kruchtou a nyní je toto místo prázdné. Zachováno, až do dneška, nám zůstalo pouze cínové víko z rakve Marty z Veselice, které je v současné době umístěné v paláci Templ. Katolíci jej tehdy pravděpodobně ušetřili pouze proto, že Marta, krátce před svou smrtí, kvůli majetku, konvertovala ke katolické církvi. Víko bylo vyrobeno v  tehdy proslulé pražské zvonařské dílně Brixího z Cimperka a je na ní tento nápis: „ Leta Panie l588 w sobotu po swatym Gilgi  vmrzela vrozena pani pani Martha z Weselice pozvstala wdowa po nekdy vrozenem panv panv Adamovi Kragirzovi z Kragkv na Mladem Boleslawi a Kosmonosech a tvto gest pochowana gegizto dvssi pan Bvoh racz milostiw  beyti“

     Krajířové z Krajku vlastnili Mladou Boleslav  téměř sto let. Zasloužili se o město nevídaným způsobem. Kromě toho, že vykonali hodně pro Jednotu bratrskou a tím i pro vzdělání a kulturu tohoto kraje, vděčíme jim i  za řadu krásných staveb, kterým se můžeme obdivovat dodnes. Neměli bychom na Krajíře docela zapomenout, protože jim vděčíme, aniž si to plně uvědomujeme, za mnoho dobrého, co pro naše město udělali. A vděčnost, jak víme, není právě silná lidská stránka.

 

                             R o d o k m e n    K r a j í ř ů    z   K r a j k u

 

                                                                                  HARTNEID    I.

                                                                                 *1271    +1314

                                                                                             !

                                                                         KUNRÁT   I.    + po r.1353

                                                                       m. ANNA von  EHRENFELS

           _________________________________________!_____________________________________________             

          !                                                          !                                                              !                                                 !     

HARDNEID   II.                                  KUNRÁT    II.                &