Osobnosti
BISKUP LUKÁŠ PRAŽSKÝ
Významný český teolog, pozdější biskup Jednoty bratrské a její nejvýznamnější vůdce. Narodil se kolem roku 1460, pravděpodobně v Praze. Studoval na pražské univerzitě a roku 1481 se stal bakalářem. Původně patřil ke kališníkům, ale už roku 1482 přestoupil k Jednotě bratrské, v níž získal postupně značný vliv. Roku 1500 přišel do Mladé Boleslavi, byl tu bratřími zvolen biskupem a roku 1518 prvním starším. Zahájil intenzivní duchovní práci a to právě v době, kdy v Jednotě vrcholila vnitřní krize. Bratří se názorově rozdělili zcela zásadně a sice na tzv.“Velkou stránku“, jejímž hlavním představitelem byl právě bratr Lukáš a na „Malou stránku“ pod vedením štěkeňského mlynáře Jakuba z Uherského Brodu, která trvala na tradičních bratrských hodnotách tj. žít výhradně podle Bible, v naprosté chudobě, separovat se od společnosti a odmítat jakékoliv vzdělání. Lukáš naproti tomu absolvoval řadu cest do ciziny, do Francie, Turecka, Řecka a Italie, aby získal přehled a rozšířil si znalosti. Pokud jde konkrétně o cestu do Italie hrál zde roli i důvod zdravotní. Lukášův bratr Jan Černý mu doporučil, aby se léčil ze své velmi bolestivé nemoci u italských odborníků. Jan Černý byl rovněž kněz, příslušník Jednoty a mimo to i významný lékař. Jako takový proslul především v Litomyšli a později hlavně v Prostějově. V prvních letech svého působení navazoval Lukáš Pražský styky i s tzv. valdenskými, ale brzy začal odmítat jejich negativní postoj ke vzdělanosti a kontaktům s vlivnými a bohatými lidmi. Pochopil, že Jednota bratrská, pokud má získat společenský vliv a působit na společnost, nesmí se od této společnosti izolovat. Zasloužil se především o překonání odporu mnoha prvotních bratří ke vzdělání a vytvořil v Jednotě předpoklady a podmínky pro přijímání členů i z vlivných a kulturně nejvyspělejších kruhů, včetně šlechty, což bylo do té doby nemyslitelné. Prosadil, že se členové Jednoty nemuseli po vstupu do ní vzdávat svého majetku a úřadů, jak bylo určeno v původních stanovách. Lukáš Pražský byl neobyčejně plodným spisovatelem , přisuzuje se mu až 160 knih především samozřejmě náboženského obsahu. Za jeho působení se Jednota bratrská stala z okrajové sekty žijící na pokraji společnosti kulturní církví inteligence a vlastně duchovně vedla českou reformaci. Zásluhou bratra Lukáše došlo i k rozkvětu Jednoty bratrské v Mladé Boleslavi. Byl velkým milovníkem i tvůrcem poezie a církevního zpěvu, což dokázal mimo jiné i tím, že roku 1501 vyšel jeho zásluhou tiskem první český kancionál obsahující 21 písní, z nichž 11 bylo přímo od něj. Když později vydal Jan Blahoslav Šamotulský kancionál, uvádí v něm 102 dalších jeho písní. Lukáš napsal řadu projevů, ve kterých propagoval a vysvětloval zásady Jednoty bratrské a některé z nich byly napsány vyloženě na obranu Jednoty v dobách jejího největšího útlaku. Když roku 1503 nastala nebezpečná protibratrská nálada, kterou podporoval i král Vladislav II., snažil se bratr Lukáš o slyšení u krále a věřil, že se mu podaří mu vysvětlit základní ideové myšlenky Jednoty, ale marně. Tehdejší mladoboleslavská vrchnost Jan ze Šelnberka se svou manželkou Johankou z Krajku jej v jeho snažení podporovali, ale tzv. Svatojakubský mandát roku 1508 udělal konec nadějím. Z Jednoty bratrské se stala pronásledovaná sekta bez jakéhokoliv práva na existenci. Brzy se stala situace pro bratry natolik neúnosnou, že se Lukáš rozhodl boleslavskou Karmel načas opustit a uchýlit se na blíže neurčené místo v našem kraji. Jednou z pohnutek k tomuto odchodu byl i ohled na tehdy již ovdovělou Johanku z Krajku, které nechtěl svou přítomností ve městě působit případné potíže se strany krále. Město opustila i většina úzké rady a dalších bratrských kněží a všichni odešli na venkov, kde dál šířili myšlenky Jednoty. Leckdy to bylo i životu nebezpečné. Stávalo se v těch časech, že mnozí bratři byli v různý částech země nepřátelskou vrchností i upalováni. Smrt krále Vladislava v roce 1516 sice nezlikvidovala útoky proti bratřím, ale rozhodně je utlumila a umožnila Jednotě upevnit svoje postavení v očích veřejnosti. Lukáš a jeho spolupracovníci se vrátili do Mladé Boleslavi a roku 1518 byl zvolen sudím celého bratrstva a roku 1519 vydal bratrský zpěvník. Jako osobnost měl zcela zásadní význam pro kulturní i společenský rozvoj Mladé Boleslavi na přelomu 15. a 16, století. Bratr Lukáš v zájmu Jednoty nepřetržitě psal. Jeho díla vznikala především jako obhajoba jeho víry. V roce 1521 vydal spis „O pokání“, v roce 1524 „Spisy o spravedlivosti“ a spis „O puovodu Jednoty bratrské“, vydaný roku 1527. V tom čase však byl už velmi nemocný. Biskup Lukáš Pražský zemřel v Mladé Boleslavi 11. prosince 1528 ve tři hodiny ráno a 12. prosince byl pohřben v karmelském klášteře. Na Karmeli byla pohřbena i řada dalších významných členů Jednoty bratrské, protože mnozí z nich pohlíželi na Mladou Boleslav jako na jakousi bratrskou „zemi zaslíbenou“ a staří bratři i z jiných míst si přáli být zde pohřbeni. Bohužel v neblahé době protireformace byly tyto hroby zničeny.
MIKULÁŠ KLAUDYÁN
Říkalo se mu původně Belha, nebo Kulha, zřejmě podle tělesné vady (kulhavý=latinsky Claudianus) a pravděpodobně pocházel ze Žatce. V Mladé Boleslavi se objevuje jako lékař asi v roce 1504 a hned si zařizuje Na Karmeli, v domě č.p.77, ordinaci a lékárnu. Nejprve zde opravdu působil jen jako lékař, ale my si jej připomeneme v rámci jiné profese. Mikuláš Klaudyán byl a stále je považován, a právem, za jednoho z nejvýznačnějších a nejproslulejších tiskařů své doby.
Ihned při svém vzniku jej velmi zaujal opravdu epochální vynález knihtisku. Musíme si uvědomit, že do objevu knihtisku se knihy rozšiřovaly výhradně opisováním, což bylo nejen nákladné, ale také velmi zdlouhavé. Pro širší a nemajetnou veřejnost byly knihy vlastně zcela nedostupné. Klaudyán ihned odhadl nesmírný dosah objevu knihtisku pro šíření informací. Jako člen Jednoty bratrské věděl, jaký obrovský význam by měly knihy pro šíření víry.
Seznámil se s významným tiskařem v Norimberku Jeronýmem Höltzlem a brzy u něj začal pracovat jako korektor bratrských knih. První kniha, která tam vyšla byla roku 15O7 „Konfesí bratrská“. Lékařskou praxí získal slušné jmění a proto mohl roku 1517 vydat vlastním nákladem u Jeronýma Höltzla český herbář od významného lékaře Jana Černého s názvem „Knieha lekarska, kteráž slove herbarz aneb zelinarz“, vyzdobený několika sty dřevořezeb a knihu Lukáše Pražského „Zprávu člověku věrnému pracujícímu k smrti“. Vyučil se v Norimberku nejen korektuře, ale i knihtisku a vydavatelství a následně si zřídil v Mladé Boleslavi roku 1518 na Karmeli bratrskou tiskárnu a vlastně jednu z prvních tiskáren u nás vůbec. Už první rok v ní vyšlo sedm knih, další rok už dvacet jedna.
Jako jedna z prvních knih vyšel na Karmeli „Nový zákon“ a roku 1519 překlad spisu Eucharia Roesslina“Zpráva a naučenie ženám těhotným a bábám pupkořezným netoliko prospěšná, ale také potřebná.“ Byla to první česká porodnická kniha určená hlavně pro tak zvané „porodní báby“. Klaudiánova tiskárna byla na svou dobu dobře vybavená a výkonná, jediné co nemohl Klaudyán tisknout byly obrázky. Proto byl nucen i nadále spolupracovat s mistrem Höltzlem.
Rozhodně nejvýznačnějším činem Mikuláše Klaudyána bylo vydání první tištěné mapy Čech roku 1518. Ta znamenala významný přelom v dějinách české kartografie. Pro tuto mapu dal Klaudyán vyrobit dřevěné tiskařské desky a mapa se tiskla v dílně Jeronýma Höltzla. Tyto desky vyřezal už v roce 1517 Ondřej Košický, ale k tisku došlo až o rok později.Vlastní mapa Čech tvoří jen třetinu celého listu. Je to tak zvaná mapa „stromečková“. Lesy i hory jsou zde znázorněny stromovým porostem. Vysoké hory vysokými stromy, nízké nízkými.Dále jsou zde zakresleny největší řeky a to Labe, Vltava, Ohře a Jizera. Hlavní zemské cesty jsou značeny řadami teček (milníků) po 9,5 km. Celkově je na mapě 28O obydlených míst a 131 hradů, zámků a tvrzí. Města jsou rozlišena jednotlivými značkami na příklad kališnická mají jako symbol kalich, katolická dva zkřížené klíče sv. Petra, královská jsou označena korunou a panská hlavou koně. U pramene Labe je jediný název pohoří a sice „Krkonoss.“ Mapa je podle tehdejšího zvyku orientována k jihu.
Velmi zajímavé jsou i horní dvě třetiny listu. Kromě kartografického významu má mapa i velký historický význam, protože zobrazuje do jisté míry i společenskou a politickou situaci. Docela nahoře sedí na trůně tehdejší český a uherský král Ludvík Jagellonský, vedle něj s obou stran jsou umístěny erby zemí, kterým vládl, pod ním je šest stupňů tehdejší možné soudní spravedlnosti, následuje heraldická část, kde jsou erby jednak všech tehdejších významných šlechtických rodů, ale i významných královských úředníků a soudců. Kolem jsou obrázky s citáty vztahujícími se k víře Českých bratří. Uprostřed je umístěna alegorická scéna s vozem plným hádajících se lidí, vůz je tažen koňskými spřeženími, které vůz táhnou na dvě protilehlé strany. Toto podobenství má patrně poukazovat na neurovnané poměry v církvích. Tehdy byly v Mladé Boleslavi církve výhradně podobojí a přesto se spolu nedokázaly dohodnout. Největší rozpory panovaly mezi kališníky a příslušníky Českých bratří. V dolní části vlevo je letopočet 1518 a dva erby, z nichž jeden je Klaudiánův (NC-Nicolaus Claudianus) a druhý jeho pomocníka a přísežného konšela v Mladé Boleslavi Vaňka Kováře.
Do dnešní doby se zachoval pouze jeden originální výtisk mapy a ten je uložen ve Státním oblastním archivu v Litoměřicích. Kopii mapy je možné vidět v Městské galerii v Templu. Tiskařská činnost Klaudiánova trvala pouhé čtyři roky. V srpnu roku 1521 onemocněl na obchodní cestě do Lipska a téhož roku i zemřel.
VÁCLAV BUDOVEC Z BUDOVA
Před téměř 400 lety se odehrála na Staroměstském náměstí v Praze krvavá exekuce, která nemá v našich dějinách obdoby. Stalo se to 21. června L.P. 1621 a přišlo při ní o život 27 nejvýznamnějších účastníků stavovského odboje, který skončil 8. listopadu 1620 nešťastnou bitvou bělohorskou.Při této příležitosti bychom měli alespoň krátce vzpomenout muže, který patřil k nejčelnějším aktérům této události, významného šlechtice své doby, Václava Budovce z Budova. Nejen pro jeho tragický osud, ale i proto, že začátkem 17.století postavil zámek v Mnichově Hradišti a léta v našem kraji žil.
Václav Budovec se narodil v polovině 16. století v rytířské bratrské rodině, vyšší vzdělání získal na univerzitě ve Vitenberku a studoval i na univerzitě v Praze. Už v mládí navštívil Londýn,Dánsko,Německo, Skotsko i Holandsko. Při těchto cestách se sblížil s předními protestantskými teology, jeho přítelem byl Karel st. ze Žerotína, který po bělohorské bitvě zachránil mnoho bratrských kněží tím, že je ukrýval na svých statcích. Blízkým spolupracovníkem mu byl i luteránský šlechtic Jáchym Ondřej Šlik, který později sdílel s Budovcem stejný osud. Hlavním smyslem a cílem Budovcova života byla náboženská svoboda a snášenlivost, konkrétně ochrana Jednoty bratrské, která právě v Mladé Boleslavi a okolí měla své pevné zázemí. R. 1577 se stal na sedm let hofmistrem u císařského vyslance v Cařihradě a r. 1584 v srpnu byl povolán zpět do dvorské služby, kde pak působil jako císařský rada při apelačním soudě. V r. 1586 se oženil s Annou z Vartemberka, rovněž členkou Jednoty bratrské a za rok se jim narodil syn Adam.
Budovec se za svého pobytu v Turecku podrobně věnoval studiu koránu a svůj velmi kritický názor na islám vyjádřil ve spise "Antialkoran", v němž silně zdůrazňoval důležitost vzájemné snášenlivosti všech křesťanských církví. V r. 1603 veřejně, velmi emotivně, vystoupil na obranu Jednoty bratrské a r. 1607 byl povýšen do šlechtického stavu. Následně se stal královským komisařem. V letech 1608-10 patřil k vůdcům českých stavů a majestát Rudolfa II. z r. 1609 "O náboženské svobodě" vznikl hlavně jeho zásluhou.
V následujících letech se velmi aktivně účastnil politického dění, patřil k předním povstaleckým vůdcům, byl nejvýznamnějším ze třiceti direktorů stavovské vlády a účastnil se i osobně volby Fridricha Falckého za krále. Za trvání Fridrichovy vlády byl prezidentem apelačního soudu a královským komorníkem. Václav Budovec v podstatě vždy odmítal násilné řešení problémů, byl spíše diplomatem, ale v této době už ztrácel trpělivost s neustálými útoky na Jednotu a začal prosazovat nutnost obrany víry i za cenu ozbrojeného boje. V r. 1617 už byla politická atmosféra velmi napjatá a výhružky a útoky na "kozí bradku", jak Budovce přezdívali jeho odpůrci, byly velmi časté. Pak přišel 8. listopad 1620, který znamenal v boji za svobodu víry konec všem nadějím.
Po bělohorské porážce Budovec ihned odváží celou svoji rodinu do bezpečí za hranice, ale sám se vrací.Mohl k tomu mít řadu důvodů, v první řadě ochranu své cti. Pro muže jeho morálního formátu bylo patrně nepřijatelné ukrýt se do bezpečí a své druhy z boje nechat jejich osudu. Je také možné, že věřil, že bude mít možnost obhájit své postoje. Bohužel. Po návratu našel svůj dům vydrancovaný, byl v něm okamžitě uvězněn, v únoru 1621 oficiálně zatčen a 19. června mu byl přečten rozsudek:" Václavu Budovcovi, svobodnému pánu z Budova, direktorovi, tolikéž hlava a ruka uťata, tělo pak čtvrceno a na rozcestí rozvěšeno být mělo, z milosti však císařské toliko sťat a hlava na věži mostu přibita býti má." Při vyšetřování se choval důstojně, stejně tak před popravou . Historikové jej hodnotí jako "mravní autoritu rudolfínské doby", jako člověka čestného, zásadového a hluboce věřícího.
Na Staroměstském náměstí v Praze v Týnské ulici č.p. 627, proti severnímu portálu Týnského chrámu ve výši l. patra domu, který Václavu Budovcovi patřil, je umístěna jeho socha. Autorem je Antonín Bílek a odhalení se konalo r. 1927.Tato stojící Budovcova socha se opírá o popravčí špalek a levou rukou si rozhaluje košili. Na podstavci s jeho rodovým erbem jsou slova, která údajně pronesl těsně před popravou"Pane, vezmi ode mne ducha mého, ať nevidím těch zlých věcí, které přijíti mají na vlast mou."
Po popravě byl samozřejmě zabaven všechen jeho majetek ve prospěch Albrechta z Valdštejna. I v Mnichově Hradišti byl v r. 1938 odhalen Budovcův pomník. Tentokrát postava drží v pravé ruce listinu Rudolfova majestátu a levá pevně svírá meč na znamení, že je připraven hájit své ideály i zbraní.
Každý rok 21. června se koná pietní shromáždění k uctění památky 27 popravených představitelů českého odboje na Staroměstském náměstí v Praze u desky popravených obětí. Na takovéto své předky bychom opravdu neměli zapomínat .Historie bývá velmi poučná.
KATEŘINA MILITKÁ
Kateřina Militká byla bohatá měšťanka, manželka významného boleslavského občana Petra Militkého, zvaného Trněný. Ten v polovině 16. století zasedal v městské radě a byl bezesporu velmi bohatý. Po jeho smrti spravovala rodinný majetek paní Kateřina, která proslula jako velká a štědrá mecenáška a to v mnoha směrech. Tehdy bylo společenským zvykem, že urozené a bohaté ženy považovaly za svou povinnost poskytovat různé štědré dary na dobročinné účely. Velkým motivem pro tuto činnost byl nejen soucit s potřebnými a společenská prestiž, ale i starost o spásu vlastní duše.
Kateřina Militká byla ovšem žena, mezi nimi naprosto mimořádná. Byla velmi zbožná. V roce 1566 nechala na své náklady zastřešit novou klenbou chrám Panny Marie, který byl do té doby přes 100 let krytý jen prkenným stropem. Nová klenba již byla síťová, ve slohu renesance. Jejím nákladem byly přistavěny i kruchty s krásnými freskami, které měly zpodobňovat pravděpodobně paní Militkou s některými členy krajířovského rodu a obsahovaly nápis:“ Léta Božího tisícího pětistého šedesátého šestého zaklenut jest tento kostel za panování jich, milosti urozených pánů pana Kundrata, pana Karla, pana Adama, bratří vlastních a nedílných z Krajku a na Mladém Boleslavi“.
V roce 1568 založila Kateřina špitál, který sloužil nejen nemocným a starým lidem, ale i jako ubytování pro chudé žáky - mendíčky - o které se rovněž rozhodla pečovat. Poskytovala jim ošacení i jídlo. Věnovala špitálu některá pole i louky a později i všechny vesnice ze svého majetku.
Kateřina Militká se zasloužila o vznik boleslavského literátského kůru, pro který dala zhotovit roku 1572 dva iluminované kancionály, velké hudební i umělecké hodnoty. Byly určeny k pěstování církevního zpěvu a pocházely z pražské dílny tiskaře a iluminátota Jana Kantora staršího. Do jednoho z těchto kancionálů lze nahlédnout v Městské galerii Templ. Kateřina Militká byla mimořádná žena s úctyhodným sociálním cítěním, a není divu, že řada dalších bohatých měšťanek následovala jejího příkladu.
Přestože nás od její doby dělí propast více než čtyř století, její velké srdce, pochopení a soucit s lidmi, kteří byli nemocní, staří, chudí a jinak potřební by nám mohly být příkladem i dnes.
JAN BLAHOSLAV
Jan Blahoslav byl další slavný představitel bratrské epochy. Narodil se 20. února 1523 a zemřel 24.listopadu 1571. Byl velmi vzdělaný, nejen prostřednictvím zkušených pedagogů Jednoty bratrské, ale studoval i na vysokém učení v zahraničí na známé universitě ve Wittenberku, kde navštěvoval kázání Martina Luthera. Dále studoval v Polsku, v Rusku i v Basileji. V důsledku těžké nemoci se vrátil do Čech. V Mladé Boleslavi působil v padesátých letech 16. století. Když zemřel Arnošt Krajíř z Krajku roku 1555, velký ochránce Jednoty bratrské, nastaly pro její příslušníky krušné časy. Musíme mít stále na paměti, že činnost Jednoty bratrské byla už v 16. století oficiálně zakázána a jen díky tomu, že tehdejší mladoboleslavská vrchnost Krajířové z Krajku byla rovněž bratrské víry, bylo možné, aby Jednota bratrská v Mladé Boleslavi i přesto působila. Sbor českých bratří byl tehdy po smrti Arnošta Krajíře uzavřen a sám Jan Blahoslav jako biskup Jednoty se musel skrývat.
Tehdy vznikl jeho spis „Historie hrozného zahřmění Božího anobrž hromobití strašlivého, vykonaného skrze Antikrista L.P. 1555 v čas postní v Čechách při panství boleslavském“. Zachytil v něm své pocity beznaděje a zoufalství nad situací, která tehdy nastala. Jan Blahoslav byl významným bratrským spisovatelem, bratřími velmi vážený. Byla to osobnost formátu J.A. Komenského, byl velkým znalcem českého jazyka a rovněž autorem první české učebnice hudby pod názvem „Musica“.
Blahoslav vždycky zdůrazňoval velký význam vzdělanosti a proto prosadil v Jednotě, aby nadaní žáci byli posíláni na studia do Německa a Švýcarska. Pečoval o rozvoj školství, které bylo tehdy na takové úrovni, že i odpůrci Jednoty museli uznat, že bratrské školy jsou v Evropě nejlepší. Blahoslav vydal slavný „Kancionál šamotulský“ a skvěle přeložil Nový zákon, čímž vlastně inspiroval i vydání celé Bible kralické v letech 1579 až 1593. Je autorem „Gramatiky české“ a prvního českého slabikáře. Jan Blahoslav své vzdělání rozhodně bohatě zúročil. Byl spisovatel, překladatel, jazykovědec i reformátor školství.
JAN AUGUSTA
Jan Augusta byl biskupem Jednoty bratrské vysvěcený roku 1531. Byl to vlastně Pražan působící v našem městě. Neprošel žádnými školami, vzdělával se sám četbou latinských a českých spisů. Roku 1524 se objevil v Mladé Boleslavi a přistoupil k Jednotě bratrské. Věrouce se učil u Lukáše Pražského. Všichni si na něm cenili jeho velkého daru výmluvnosti, ale mnohdy vystupoval velmi radikálně, hlavně proti staroutrakvistům.
Jako biskup Jednoty bratrské rozvíjel spolupráci s dalšími evropskými reformačními směry. Osobně se stýkal s Martinem Lutherem ve Wittemberku i vůdcem švýcarské reformace Janem Kalvínem. Odvážně usiloval o uznání Jednoty, přestože byla oficiálně zakázána a obrátil se s tímto požadavkem i na krále Ferdinanda I. Tyto pokusy ztroskotaly.
V průběhu neklidných let 1546 až 1547 se osobně stranil přímé účasti v protihabsburském odboji, nicméně po porážce tohoto povstání byl zajat a čekalo ho šestnáctileté věznění na Křivoklátě. Přitížilo mu hlavně to, že se v kritické době zúčastňoval sněmovních jednání a navíc byl tehdy zvolen sudím Jednoty. Patřil k těm, kteří byli následnými tresty postiženi nejvíc.
Ze strany jezuitů na něj byl ve vězení činěn velký nátlak, aby přestoupil ke katolické víře, což on nikdy neudělal. Když byl Jan Augusta v roce 1565 konečně propuštěn, vrátil se do Mladé Boleslavi a začal opět pracovat. Všechno bylo zdánlivě v pořádku, byl dokonce znovu zvolen sudím. Brzy ale došlo ke sporům uvnitř Jednoty a Augusta byl zbaven hodnosti i vlivu.
Jan Augusta zemřel v roce 1572.
JIŘÍ KEZELIUS BYDŽOVSKÝ
Mistr Jiří Kezelius Bydžovský se narodil v dubnu 1576. Protože majetkové poměry rodiny byly dobré, mohl jít studovat a už roku 1599 získal v oboru filozofie titul bakaláře a od tohoto roku byl učitelem na pražských školách. Přitom se připravoval na mistrovské zkoušky a roku 1605 se stal boleslavským školním správcem. Mistrovský titul mu později dopomohl k hodnosti prvního městského písaře. V této funkci strávil 12 a půl roku. Jako vzdělaný hudebník a znalec chrámového zpěvu se ujal literátského kůru, objednal varhany a postaral se i o obnovu kancionálu z roku 1565. Písařem byl až do r. 1618, pak se stal na 5 let primasem. Jeho výrazným počinem pro naše město bylo sepsání „Kroniky mladoboleslavské“, která patří mezi nejcennější doklady o životě našeho města a navíc obsahuje některá jeho osobní svěděctví o určitých událostech.
Kezeliova kariéra se vyvíjela velmi slibně, získával značný majetek, ale v roce 1621 nastal zlom. Následky stavovského povstání dopadly i na něho. Vždyť v té době stál v čele královského města! Teprve r. 1623 byl této povinnosti zbaven, když pan Jáchym starší Slavata z Chlumu a Košumberka propustil pány radní z jejich funkcí. Kezelius byl statečný a bránil se násilné rekatolizaci, která všude po Bílé Hoře probíhala. Výmluvami a oddalováním vystačil dost dlouho. Lhůta ke konverzi byla sice často prodlužována, ale výzvy se stávaly stále naléhavějšími.
V únoru roku 1626 došlo k takovému nucení ke katolické víře, které Kezelius nazývá ve svých zápiscích „opravdovým“. Je možné, že Kezelius tento nátlak až do této doby sám nebral příliš vážně, ale 16. února byl v přítomnosti dvou kapucínů „velikými pohrůžkami strašen“, potom byl do vězení „šatlavského“ odveden a bylo mu nevybíravě vyhrožováno. Katolické misii tehdy velmi záleželo, aby právě Kezelia získala za každou cenu. 12. dubna 1627 byl Kezelius vsazen do vězení přímo na radnici, kde pobyl 15 dní a 19. června mu bylo sděleno, že musí opustit nejen Mladou Boleslav, ale i zemi. Rozloučil se tedy se sousedy a 20. června 1627 odcházel jen s hůlkou a kabelou z města, kterému 22 let poctivě sloužil. Odešel do Žitavy a sám bez manželky tam zůstal půl roku. Kezelius zosobňoval sebevědomí a duchovní podstatu českého evangelictví. Čekala ovšem jeho i celou zemi třicetiletá válka a okupace švédskými vojsky. Když se později vrátil domů, dívali se na něj lidé cize a báli se s ním stýkat.
Císařská armáda vtrhla do Čech roku 1640. Jejich přesila vyhnala Švédy z celého boleslavského kraje, ale nepřineslo to lidem úlevu, spíš naopak. Ke všemu, aby se Boleslavané císařským zalichotili, vsadili svého bývalého primase s dalšími navrátivšími se exulanty do vězení a tam je drželi v hrozných podmínkách 18 dní. Kezeliova manželka se po tom všem trápení rozstonala a zemřela ve věku 49 let. To byla pro 64 letého Kezelia velká rána. Trpěl nouzí, neměl střechu nad hlavou, protože jeho dům na Starém městě č.p. 99 za celá ta léta zpustl a bořil se. Náboženský útlak nepřestával a vyčerpával starého muže tak, že už to dál nemohl snést.
Situaci, ve které Mladá Boleslav žila za strašných válečných let 1642 - 1647 vyjádřil Mistr Kezelius slovy:“Bude-li svět dále státi, potomkové se tomu podiví a sotva uvěří“.
Mistr Jiří Kezelius Bydžovský zemřel 19. dubna 1655 a prý byl pohřben pod kruchtou svatohavelského kostela podle vlastního přání.
CTIBOR TOVAČOVSKÝ Z CIMBURKA
Ctibor Tovačovský z Cimburka byl hejtmanem markrabství Moravského a vlastně, co do významu, první po králi. Do této funkce ho jmenoval za jeho zásluhy sám král Jiří z Poděbrad,. později ho měl v oblibě i král Vladislav.
Tovačovští z Cimburka se objevují v Mladé Boleslavi roku 1468 v době, kdy vymřel po meči rod Michaloviců. Magdalena z Michalovic si vzala za manžela Jana Tovačovského z Cimburka a tak přešlo mladoboleslavské panství na tento moravský rod. Jan Tovačovský ovšem poměrně brzy zemřel a zanechal po sobě dosud nedospělého syna Adama. Ten potřeboval poručníka a tím se stal jeho strýc Ctibor Tovačovský z Cimburka. Ujal se chlapce a zároveň správy boleslavského panství. Byl prý dobrým pánem a protože byl vychován husitskými kněžími, měl i pochopení pro Jednotu bratrskou a nikdy proti ní nevystupoval.
Podle záznamů pamětníků to byl skvělý člověk, státník i spisovatel. Napsal dílo:“ Paměť obyčejů, řádů, zvyklostí starodávných a řízení práva v markrabství Moravském“, které je spíš známé jako „Kniha tovačovská“. Dále vytvořil i spis „Hádání pravdy a lži o kněžské zboží a panování jich“, což byla obhajoba víry podobojí.
Správcem boleslavského panství byl v letech 1483 - 1494, vlastně až do své smrti. Protože pro něho nebylo možné spravovat tak rozsáhlé statky na Moravě i v Čechách, ustanovil roku 1488 Jana Císaře z Hliníka hejtmanem svých statků a zámků v českých zemích. Jan Císař se usídlil v Mladé Boleslavi a postavil si zde šlechtický palác, který nyní známe pod jménem Templ. Pro město Mladou Boleslav toho vykonal Ctibor Tovačovský z Cimburka hodně. Vymohl příkladně měšťanům mnohá privilegia, u krále Vladislava další jarmark a právo měšťanů pečetit červeným voskem. Měl úctu nejenom králů, ale měli ho rádi i obyčejní lidé.
Ke konci života žil na pohodlném tovačovském zámku a když 2. července 1494 zemřel, měli Moravané pocit, „jako by osiřeli, jako by otec vlasti jim byl umřel“. Osm let po něm zemřel velmi mlád, ve věku 21 let, i jeho synovec Adam Tovačovský a jím také tento starobylý rod vymřel.
JAN KUPECKÝ
Jan Kupecký - malíř světového formátu, člen Jednoty českých bratří. Ačkoliv v době první pobělohorské reformace byli evangelíci velmi pronásledováni, ještě tu zůstalo dost těch, kteří zdánlivě přestoupili ke katolické víře a byli odhaleni a vyhnáni až ve druhé vlně reformace, po roce 1651. V té době rodiče Jana Kupeckého, kteří žili v Mladé Boleslavi,byli také nuceni odejít. První jejich cesta vedla na Slovensko a na této cestě v Pezinoku roku 1651 se jim narodil syn Jan.
Vychován byl ve víře podobojí a ve 14. letech se vyučil tkalcem. Řemeslo se mu ale příliš nezamlouvalo, nakonec odešel z domova a nějaký čas se doslova toulal. Naštěstí došel v Uhrách do zámku hraběte Cobora a ten brzy objevil jeho malířské nadání. Dal ho proto do péče a jakéhosi učení malířskému umění k malíři Klausovi do Lucerna. Po třech letech odtud odešel Kupecký do Říma, kde studoval u mistra Rafaela, ale dá se říci, že v této době téměř umíral hlady. Přesto měl velký cíl. Byly to Benátky a v nich mistr Tizian, velký a slavný portrétista. A Kupecký měl znovu štěstí. Ve svých 36 letech už byl skvělý malíř a na jeho cestách si ho oblíbil kníže Adam Lichtenštein a tehdy byl Jan Kupecký konečně zbaven existenčních starostí. V Italii pobyl 22 let a vrátil se do Vídně, kde působil u dvora krále Karla VI. jako dvorní malíř. Měl příležitost namalovat i cara Petra Velikého při jeho jedné návštěvě Karlových Varů.
Jeho obrazy zdobí nejslavnější světové galerie a my můžeme být na svého krajana právem hrdi. Bohužel, pokud jde o všeobecné uznání, ho potkal osud tolika jiných našich umělců různých oborů. Byl a je více znám a uznáván v cizině, než ve své vlasti.
Jan Kupecký zemřel v Norimberku roku 1740
THEODOR HILŠER
Theodor Hilšer se narodil roku 1866 v Kamenné u Příbrami. Nejvíc proslul jako malíř historických výjevů a portrétů. Žil a pracoval převážně v Praze. Hilšer je mimo jiné i autorem opony zdejšího krásného divadla a proto se sluší, abychom na něho také zavzpomínali.
Jednání o zhotovení opony začala už roku 1907 a první návrh nebyl divadelní komisí přijat, proto jej malíř přepracoval. Práce na oponě byla pro tohoto umělce velmi namáhavá, protože nebyl zdráv. Byl totiž ochrnutý na obě nohy a musel tedy pracoval pouze vsedě, což nebylo u tak velkého projektu jednoduché. Na oponě je ztvárněno v podobě pěti ženských postav hudební, pěvecké a dramatické umění, ve středu opony sedí na trůně bohyně umění Thálie nad jejíž hlavou se vznáší můza s lyrou. Z celkem devíti postav na oponě je pouze jedna mužská a to stařec. Mladá Boleslav je na oponě připomenuta dvěma detaily. V pozadí zříceninou Michalovic a na dolním okraji opony znakem města. Poprvé mohli vidět oponu diváci 21. listopadu 1909 při představení Jiráskovy Lucerny při příležitosti slavnostního otevření mladoboleslavského divadla.
Theodor Hilšer zemřel 5. prosince 1930 v Praze.
VINCENC ZAHRADNÍK
Spisovatel a filozof Vincenc Zahradník je významným boleslavským rodákem. Jeho rodný domek s pamětní deskou, který stál v ostré zatáčce pod Pražskou bránou už bohužel nestojí. Na pamětní desce, který byla na tomto domku, byl tento nápis:
V tomto domku byl vychován
páter Vincenc Z a h r a d n í k
spisovatel český.
Vincenc Zahradník se narodil 29. prosince 1790 na Ptáku, v rodině soukeníka Josefa Zahradníka. Malý Vincík neskotačil jen na Kozím plácku a u řeky Na Rybárně, ale pomáhal svému otci i u stavu. Ve škole byl velmi nadaný a lehce se naučil německy i latinsky. Nejprve studoval v piaristickém gymnasiu Na Karmeli, pak odešel studovat na kněze do Litoměřic, kde se stal knihovníkem, vyučoval mladé bohoslovce a ve volných chvílích psal. Po službě ve Všejanech a Křinci začala jeho církevní kariéra. Už roku 1820, ve svých třiceti letech, byl jmenován profesorem na litoměřickém bohosloveckém ústavu, ale brzy nato byl Vatikánem obviněn z buřičství a ze sympatií k pokrokovému a pronásledovanému knězi Bernardu Bolzánovi. Přišel o místo a dokonce byl několik měsíců vězněn. Po propuštění byl přeložen na opuštěnou faru v Zubrnicích, později Křešicích u Litoměřic, kde v roce 1836 zemřel na tyfus.
Psal nejraději pro děti poučné bajky. Pochopil rychle jejich výchovný význam a později byl dokonce nazýván českým Ezopem. V kratičkých příbězích zvířat poukazoval na to, jací umějí být lidé, když začnou myslet jen na sebe a svůj prospěch. Byl znám především české mládeži, protože ta se s jeho dílem seznamovala zejména v čítankách. Napsal i řadu vlasteneckých básní, aforismů a epigramů, které otiskoval v Kwětech J.K.Tyl. V Kwětech bylo tehdy uveřejněno i Zahradníkovo obsáhlé epické dílo „Pověst o založení hradu Mladý Boleslav.
Vincenc Zahradník na své město nikdy nezapomněl a svá díla vždy podepisoval Vincenc Zahradník - mladoboleslavský. Jeho životní zásadou bylo, že „jen mravně dobré jednání plodí a rozmáhá blaho lidstva“. Vydavatel jeho korespondence profesor František Čada napsal: „Vincenc Zahradník, velký rodák mladoboleslavský, byl největším českým filozofem první třetiny 19. století.“
ALOIS VOJTĚCH ŠMILOVSKÝ
Vojtěch Alois Šmilovský (vlastním jménem Alois Schmilauer) se narodil 24. ledna 1837 v Mladé Boleslavi v Železné ulici č.p. 64 v rodině mydláře Schmilauera, který měl mydlárnu na Vrabčím trhu, nyní část Komenského náměstí. Mladý Alois mydlářů si zamiloval starosvětské lidi a už v mládí o nich napsal krásné knihy. Společenský život ho ovlivňoval už v dětství. Šmilovský na příklad naplno prožil revoluční rok 1848 a to mu bylo teprve 11 let. Již v roce 1847 se stal žákem zdejšího piaristického gymnazia a hned začal projevovat zájem o český jazyk a literaturu. Roku 1851 přestoupil na Akademické gymnazium v Praze, kde byl ovlivněn všudypřítomným vlastenectvím. Nejspíš i v důsledku toho si jméno Schmilauer počeštil na Šmilovský. Jako devatenáctiletý se v roce 1856 hlásil k „Lumíru“, kde se otevřeně ozýval proti poněmčování rodného města. V roce 1860 napsal první povídku „Kovárna na Klenici“ do místního časopisu Boleslavan, který vycházel od října 1860 zásluhou Josefa Zvikla. Přestože byl Šmilovský jako student vázán povinností v Praze a později jako středoškolský profesor v Klatovech a v Litomyšli, na Mladou Boleslav nikdy nezapomněl a vždycky ji považoval za svůj domov.
V Klatovech svou spisovatelskou dráhu teprve začínal. Učil na gymnaziu a jeho jméno bylo spojeno s každým společenským podnikem. Byl jednatelem „Měšťanské besedy“, založil pěvecký spolek „Šumavan“, zpíval i v pěveckém kvartetu. Studenti mu dali přezdívku „ňam-ňam“, protože velmi rád mlsal bonbóny. Vyučoval přírodopis, matematiku a češtinu. V Klatovech se projevilo i jeho básnické nadání a psal brzy i hry pro ochotnické divadlo, ale největší jeho význam je v próze.
Napsal hodně básní, her a povídek, ale jeho pravděpodobně nejlepší prací je novela „Za ranních červánků“ v níž se věnuje životu Josefa Dobrovského. Věčný boj dobra se zlem, to je hlavní náplní jeho děl. Šmilovský se ve svém životě stýkal s opravdu slavnými osobnostmi. V Klatovech byl jeho žákem i Jaroslav Vrchlický a je málo známé, že v Litomyšli se velmi sblížil s mladým Aloisem Jiráskem. Některá Jiráskova díla byla prý Šmilovským přímo ovlivněna.
Jeho rodný dům bychom dnes marně hledali. Stál na místě dnešního parčíku na konci Železné ulice u Staroměstského náměstí a byl zničený náletem v posledních dnech 2. světové války.
Alois Vojtěch Šmilovský byl vlastenec a velký boleslavský patriot. Není proto divu, že mu jeho krajané postavili 50 let po jeho smrti pomník na náměstíčku před dlouhou ulicí, která dodnes nese jeho jméno. Zemřel v Litomyšli 20. června roku 1883.
JOSEF CYRIL SYCHRA
Josef Cyril Sychra se narodil 12. března 1859 v Ústí nad Orlicí. Vystudoval pražskou varhanickou školu a stal se varhaníkem ve Staré Boleslavi a sbormistrem pěveckých spolků jak v samotné Staré Boleslavi, tak i v sousedním Brandýse nad Labem. 1.listopadu 1889 získal místo ředitele kůru v Mladé Boleslavi a zhruba o půl roku později se stal sbormistrem pěveckého sdružení „Boleslav“. Chrámovní sbor i sdružení „Boleslav“ byly jeho velikou láskou a po umělecké stránce je řídil tak, že už v roce 1891 na sjezdu „Jednoty pěveckých spolků českoslovanských“ v Praze získal sbor „Boleslav“ přední místo. Tehdy zpívalo v Praze 40 členů sboru společně s ostatními účastníky soutěže oratorium „Stabat mater“ za řízení nikoho menšího, než byl Antonín Dvořák. V roce 1895 se účastnil sbor „Boleslav“ další pěvecké soutěže v Praze a získal bronzovou medaili města Prahy a čestný diplom. Sychra se snažil vychovávat boleslavské obecenstvo k tomu, aby mělo rádo opravdu hodnotnou hudbu. Nastudoval díla Foerstera, Schumanna, Nováka, Suka a dalších. V.A. Mozartovi byl věnován v prosinci roku 1891 celý koncert při příležitosti jeho stého výročí úmrtí. Sychra zřídil pro pěvecký sbor „Boleslav“ vlastní orchestr. Za jeho vedení se stalo toto pěvecké sdružení páteří společenského života v Mladé Boleslavi. Tomu odpovídaly i oslavy k 50. výročí založení „Boleslava“ konané 8. a 9. června 1907. Při těchto oslavách účinkovala i Česká filharmonie a účast posluchačů byla opravdu veliká. Antonín Dvořák byl přítelem J.C. Sychry a proto osobně koncertoval v Mladé Boleslavi ještě 19. března 1892, před svým odjezdem do Ameriky. Po koncertě proběhl za přítomnosti Antonína Dvořáka přátelský večer všech účinkujících v sále hotelu Věnec.
Sychra nikdy neslevil z umělecké úrovně sboru a doba jeho působení znamenala obrovský rozmach veškeré kultury v Mladé Boleslavi. Přesto, jak už to tak bývá, jeho činnost nikdy nebyla opravdu po zásluze oceněna. Tedy u nás! V Belgii, Německu a Švýcarsku Sychrův umělecký význam v oblasti chrámové hudby pochopili a získal tam vysoká vyznamenání. V roce 1911 se vzdal místa sbormistra a jeho odchod se brzy projevil poklesem činnosti sboru „Boleslav“.
Nějaký čas ještě Sychra působil jako ředitel kůru, ale 28. června 1923 už z Mladé Boleslavi odešel na odpočinek do Staré Boleslavi. Ještě několikrát naše město navštívil, vždy při příležitosti nějakého koncertu. V únoru roku 1935 už na koncert pořádaný na jeho počest bohužel přijet nemohl. Za několik měsíců 27. srpna 1935 zemřel.
FRANTIŠEK GELLNER
Básník František Gellner se narodil 19. června 1881 v Mladé Boleslavi, v rodině nepříliš bohatého židovského obchodníka. V letech 1891 až 1899 navštěvoval boleslavské gymnázium a už jako patnáctiletý přispíval do pražských studentských časopisů Lucerna, Pele-mele, Mládí a do humoristického časopisu Švanda dudák. Po maturitě studoval techniku ve Vídni a odtud přešel na báňskou akademii v Příbrami, tu však nedokončil. Často jezdil do Prahy a patřil k básníkům anarchistické skupiny, která se soustřeďovala kolem S.K.Neumanna. Byl příslušníkem pražské předválečné bohémy a to mělo zásadní vliv na jeho tvorbu. V ní brojil proti tehdejší společnosti a jejímu životnímu stylu. Jeho první básnická sbírka měla název „Po nás ať přijde potopa“. Měl i velký talent pokud šlo o výtvarné umění. /Stálá výstava jeho výtvarných děl je umístěna ve Sboru českých bratří v Ml.Boleslavi/.
Po skončení vojenské služby v roce 1905 na podzim, odešel studovat malířství do Mnichova a Paříže. Od roku 1908 si získal velkou popularitu hlavně svými satirickými kresbami, kterými přispíval do nejvýznamnějších pařížských časopisů. Ilustroval i Havlíčkův „Křest svatého Vladimíra“. Později jako redaktor a karikaturista pracoval v brněnských Lidových novinách, kde psal poesii, fejetony a eseje. Mnoho jeho básní bylo také použito jako textů k písním v tehdy velice slavném pražském kabaretu „Červená sedma“.
Do jeho života bohužel tragicky zasáhla první světová válka. Hned v jejich prvních dnech narukoval do Haliče a tam se další zprávy o jeho existenci ztrácejí. Už v září 1914 byl František Gellner prohlášen za nezvěstného.
ANTONÍN MACEK
Básník a překladatel Antonín Macek byl vydavatelem prvního dělnického časopisu v Mladé Boleslavi „Stráž v Pojizeří“. Narodil se 17. června 1872 v Mladé Boleslavi v měšťanské rodině v domě č.p. 18 na Staroměstském náměstí.
Studoval na mladoboleslavském gymnáziu s vyznamenáním, byl velmi nadaný, ale bohužel, vada sluchu, kterou trpěl už od dětství způsobila, že musel středoškolské studium opustit a vyučil se řezbářem. Později pracoval jako kreslič v josefodolské textilce, jako štukatér v Praze a nakonec jako úředník nemocenské pojišťovny. Přitom všem se soustavně vzdělával a získal všestranné znalosti v různých vědních oborech, literatuře i umění. Významný kritik tehdejší doby F.X.Šalda prohlásil, že v něm poznal jednoho z nejvzdělanějších lidí, se kterými se kdy potkal. Mimořádné jazykové nadání využil Antonín Macek při překladatelské práci.
Byl prvním překladatelem E.E. Kische, překládal díla Voltairova, Sinclairova, A..France a dalších světových autorů. Velmi cenná je i jeho básnická tvorba.
Antonín Macek zemřel v Praze dne 22. května 1923.