Kronikáři
Před časem se mi dostala do rukou zajímavá a vzácná kniha, kronika, na jejímž obsahu se podílí padesát různých kronikářů a jejich jména zde pro zajímavost uvedu. Jsem připravena ji sem celou přepsat hlavně proto, že neexistuje žádná šance, že by byla někdy v budoucnosti vydána a byla by velká škoda, kdyby si ji ti, kteří mají o historii naší země zájem, neměli možnost přečíst. Doba už je bohužel taková, že o knihy tohoto druhu zájem není. Tak přeju všem, kteří si tuto moji stránku otevřou ,hezké počtení.
Augustýn Moravec, Bartoloměj z Drahonic(r.1407 farář ve Voticích), Bartoloměj Paprocký, Beneš z Hořovic, Bohuslav Balbín, Dalimil Meziřický(staroboleslavský kanovník), Daniel Adam z Veleslavína, Eneáš Sylvius, František Petrarka, Jiří Bílek(děkan staroboleslavský), Jiří Krugerius, Jiří Fabricius, Karel Karaša(legát papežský), KIosmas(děkan kostela sv. Víta na Hradě pražském). Kristián(syn Boleslava Ukrutného), Lukáš Wabyugus, Ludvík Plosyus, Martin Kuthen(měštěnín a písař radní Starého Města Pražského), Matěj z Měchova, Markvart Freher, Mikuláš Sálius, Osvald Krolius, Pavel Stránský, Papoušek(probošt litoměřický), Pavel Žídek(volený biskup litomyšlský), Petr (opat kláštera zbraslavského), Jiří Pontán Bratenberg (probošt pražský), Jiří Melantrich Rožďalovský z Aventina, Jindřich Štero, Heřman Grancyus, Herbert z Fulštejna, Jan Dubravius (biskup olomoucký), Jan Nauhlerus (kanovník tubinský), Jan Bolandus, Jan Tanner, Jakub Gordon, Jeronym Balbus, Kašpar Urfenyus (děkan kostela sv. Víta na Hradě Pražském), Přibýk Pulkawa (rektor školy kostela sv. Jiljí na Starém Městě), Prokop Lupacyus z Hlaváčova, Šebestyán Scypio, Theobald Mladší, Tomáš Reynhard, Tomáš Pešina z Čecho-Rodu (děkan pražský), Tomáš Jordán, Václav Hájek z Libočan, Václav Kypa, Vilím Junperger, Vilém Slavata (kancléř Českého království),Witychynd (mnich řádu sv. Benedykta).
Kronika je psaná kurentem a její titulní strana vypadá takto:
P o s e l k y n ě s t a r ý c h p ř í b ě h ů č e s k ý c h
K R O N I K A Č E S K Á
od prvního do nynějšího země české příchozíc dvacích knížat charvátských ČECHA a LECHA vlastních bratří až do šťastného panování
císaře římského, krále českého FERDINANDA I. vždycky vítěze slavného, rozmnožení obecního dobrého k zvelebení jazyka českého a k prospěchu bližního
od kněze JANA BECKOVSKÉHO
křižovníka s červenou hvězdou na světlo vydaná
Na téže straně dole je uvedeno, že:
Co tuto psáno jest, to nechal přepsati jemnostpán M e r g l Josef, doktor lékařský v městě Nymburce skrze P l a č k a Jana Thadeusa, školního učitele v Hradisku dne 19. června léta Páně 1803, rodilého z Pist.
Tím je tedy jasné, že těmto dvěma pánům můžeme děkovat za to, že pro nás sebrali práce mnoha různých kronikářů, dali je v roce 1803 vytisknout a zachovali je pro nás.
Druhá strana kroniky obsahuje jakousi dedikaci:
S L I T O V N Í K A N E B E S K É H O
Vyznavačům mučedlníkům K R Á L O V S T V Í Č E S K É H O dědicům opatrovníkům v slávě rajské rozkoše a milosrdného hříchosnímatele našim věrným P ř í m l u v c ů m o r o d o v n í k ů m
Svatým Erchovi a Strachotovi, sv. Vítu, sv. Václavovi, sv. Vojtěchovi, sv. Zikmundovi, sv. Prokopovi, svatým Kosmovi a Damiánovi, sv. Benedyktovi a jeho bratřím, sv.Norbertovi, sv.Josefovi, sv. Ludmile, sv. Janu Nepomuckému,
S V A T Ý M P A T R O N U M Č E S K Ý M chvála, čest, poklona.
Kronikářů, jejichž práce tuto kroniku tvoří je padesát. Povězme si něco alespoň o některých z nich:
V á c l a v H Á J E K z L I B O Č A N
(údaje přímo z Kroniky)
"Slavný kronikář český, před nimž ani po něm v jazyku českém žádný tak obšírnou Kroniku českou vůbec nevydal. Byl proboštem staroboleslavským,
kanovníkem při kostele sv. Víta na Pražském hradě, u sv. Tomáše v Menším Městě pražském kazatelem a v Tetíně šest let farářem.
Dne 19. měsíce března léta Páně 1553 v Pánu šťastně usnul a všechno své jmění panenskému klášteru sv. Anny a kostelu sv. Vavřince při témž
při témž klášteře ve Starém Městě pražském stojícímu odkázal, ve kterém to také kostele blíž velkých dveří k západu slunce obrácených po levé straně,
když se do téhož kostela vchází jeho tělo odpočívá a obraz jeho na visící tabuli vymalovaný s hrobovým nápisem latinským na zdi v témž kostele
se spatřuje."
Jiří M E L A N T R I C H Rožďalovský z A V E N T Ý N A Narodil se v Rožďalovicích u Nymburka roku 1511 v kališnické rodině, studoval na pražské univerzitě a roku 1535 získal titul bakaláře. Dál studoval na univerzitě ve Wittembergu, měl velký zájem o tiskařství a sedm let za tím účelem pracoval v Norimberku. Vlastní podnikání zahájil roku 1546 v Praze. Jeho společníkem byl Bartoloměj Netolický a po jeho smrti převzal Melantrich celý podnik a postupným úsilím se stal proslulým daleko za hranicemi Čech. Jeho tehdejší technické vybavení bylo nadstandartní. Jiřímu Melantrichovi se dostalo vysokého uznání i od samotného císaře Ferdinanda I., který mu udělil erb a přídomek "z Aventýna". Po bitvě na Bílé Hoře zabavili Melantrichovu evangelickou tiskárnu jezuité a přestěhovali ji do Klementina. Melantrich vydal za život ve své tiskárně asi 200 titulů. Zemřel 19.11.1580 v Praze a je pohřben v Betlémské kapli.
Bartoloměj P A P R O C K Ý se narodil v polovině 16. století v polské šlechtické rodině. Vystudoval univerzitu v Krakově. Roku 1588 odešel z Polska na Moravu, kde pobýval v Kroměříži. Naučil se velmi dobře česky a díky podpoře nejen olomouckého biskupa Stanislava Pavlovského, ale i pana Jana Zbyňka Zajíce z Házmburka měl podmínky pro psaní a napsal řadu knih o heraldice, genealogii, překládal polské básně, psal i své vlastní, většinou náboženského charakteru..Jeho největší význam ale spočívá v jeho tvorbě historických prací, jak příkladně "Zrcadlo markrabství moravského" z roku 1593 a zejména "Diadochu" z roku 1602, rozsáhlé kroniky českých knížat a králů, šlechty a měst, což jsou práce pro historiky velmi cenné, přesto, že je mu vyčítána určitá nekritičnost a domnělá nespolehlivost ve faktech, což je až do dneška úděl i našeho historika Václava Hájka z Libočan. Do jaké míry jsou tyto kritické hlasy spravedlivé nelze asi spolehlivě určit, ale faktem zůstává, že jak Melantrich tak Hájek jsou zastoupeni v této kronice nejvíce.
Bohuslav B A L B Í N (nar.roku 1621) byl významný český historik barokního období, vlastenec, ale v neposlední řadě jezuita. Ti sice nemají díky Aloisi Jiráskovi v našem národě moc dobré jméno, ale právě Balbínovi nemůžeme nic vyčítat. Pocházel z měšťanské rodiny, která přišla za třicetileté války o všechno a navíc mu velmi brzy zemřel otec.Byl vychován u přítele rodiny pana Oty z Oppersdorfu na častolovickém zámku v silně katolickém duchu. Od roku 1631 chodil do jezuitských škol a už v patnácti letech vstoupil do jezuitského řádu. Roku 1639 začal studovat v Klementinu filozofii a studium ukončil doktorátem.Učil na různých jezuitských školách a roku 1649 byl vysvěcen na kněze. Roku 1653 byl vyslán na misijní cesty, navštívil řadu míst v Čechách i na Moravě a sbíčral při tom materiály pro svoji budoucí historickou práci. Traduje se, že při těchto cestách zachránil mnoho starých českých knih před zničením a jak sám později uvedl podařilo se mu, bez jakéhokoliv násilí, získat pro katolickou víru mnoho lidí. V roce 1661 byl představenými řádu odvolán z pedagogické činnosti, nejspíš se jim nelíbilo jeho velké vlastenectví. Odešel tedy roku 1663 do Klatov, kde začal sepisovat dějiny české provincie jezuitského řádu. Bohužel mu nebylo dopřáno je dokončit, protože roku 1688 zemřel v důsledku mozkové mrtvice.
Tak jsme se seznámili se čtyřmi z padesáti historiků a kronikářů a sice s těmi, kteří na ní mají "lví" podíl. Kronika má tisíc stran a zasahuje historii naší země od jejich bájných představitelů Čecha a Lecha až po ty historickiy doložitelné. Kronikáři jistě dělali co mohli a je jen na nás, čemu z Kroniky věřit budeme a čemu ne.
oooooooooooooooooooooooooooooooooooooo
P Ř Í C H O D Č E C H A A L E C H A D O T É T O Z E M Ě
PROČ A KDY ČECH S LECHEM BRATREM SVÝM DO BOHEMIE, NYNĚJŠÍ ZEMĚ ČESKÉ, PŘIŠEL, JAK DLOUHO A KTERAK JI , JSA PRVNÍM KNÍŽETEM JEJÍM UČINĚN, ŘÍDIL
Čech s Lechem, vlastním bratrem svým, kdy a proč do Bohemie, to jest do této země, která od něho země Česká sluje, z Charvát přišel, pro nesvornosti kronikářů nesnadno se kdo může jistoty doptati, neboť o příchodu těch dvou knížat do země této nejen cizozemci, ale i naši domácí kronikáři velmi rozdílně a nesvorně píší, což každý pozná, když jenom jich kroniky pozorně čísti bude a divu není. Nebo jako se v letech, totiž kterého roku Čech s Lechem do této země České přišel nesrovnávají, tak také jednomyslně říci a psáti nemohou, proč on z Charvát vyšel a do země této s lidem svým přišel. Že se kronikáři v letech nesrovnávají věc patrná jest, nebo Daniel z Veleslavína píše, že Čech do této země po narození Krista Pána 278. léta přišel. Další kronikáři kladou příchod jejich do rozmezí let 300 až 645. Tak veliká nesrozmění kronikářů, že se nalézají, není se čemu diviti, poněvadž časův předešlých kdo medle jaké kroniky spisoval: kdo se s letopisy zaneprázdňoval zvlášť v okolních zemích našich, kde modloslužebnictví panovalo, kde se málo mužů v psaní sběhlých nalézalo a kde také neustále války trvaly, když sotva jeden lid v některé zemi se osadil a z ní zase od jiného nenadále vyhnán byl, kteréžto tak časté proměny takovou nesvornost u kronikářů způsobily, že dojista věděti se nemůže kdy a proč s lidem jiným Čech do této země přišel.
Proč Čech a Lech do ní přišli Václav Hájek tak o tom píše: kronikáři někteří, muži víry hodni, pilně ze starých kronik vyhledavše vypisují, že času jednoho, v té krajině charvátské byli dva bratři vlastní, knížata, jimžto byla jména jednomu Čech a druhému Lech. On Lech měl své sedění na hradě řečeném Krapina, kterýž dodnes stojí (psáno v polovině 16.století!). Starší bratr totiž Čech měl svůj byt na hradě Psáry nad potokem prudkým, kterýž Krupa slove. Ten hradpotom skrze nějakého Hroše, jenž byl z rodu knížat dalmátských, rozbořen byl, ale ves Psáry, kteráž pod ním byla, ta až do dnešního dne má v sobě obyvatele. Z hradu předepsaného toliko gruntové a zříceniny zůstaly. Oni pak bratři Čech a Lech vidíce takový neřád, vády a mordy mezi příbuznými o meze a dědiny, spolu se o to snesli, aby těch hadruňkův a mordův uvarovali a jim té krajiny postoupíce, odtud s ženami a dětmi, přáteli a příbuznými a koňmi, s dobytky a se všemi nábytky, kteréž měli, do krajin na půl noci se obrátili. A svolavše rodinu a jich služebníky na koně a mezky a na osly nakladše jeli a šli z lesa do lesa, jichžto byl počet okolo šesti set osob. Mezi nimi pak v prostředku knížata Čech a Lech na krásných koních, pod nimiž nesen byl praporec žlutý a na něm štít bílý a v štítu orel černý, kteréhož od starodávna předkové jich i potomkové za znamení užívali a svatý Václav až do Boleslava Ukrutného. Za niámi pak jeli v tom houfu hrabata a páni z té charvátské země, znamenití ouředníci a správce lidu jich na každém noclehu zemi, která by ourodnější byla motykami ohledávali, až i přibrali se do krajiny, v kteréž někdy Bohemové obývali a ti byli jednak všichni válkami a častými mory vyhynuli. Někteří kronikáři pokládají, že by ještě někteří, ale velmi zřídka po všech z těch Bohemův, od týchž bratří knížat charvátských zastiženi byli a pomalu že je ta knížata Čech a Lech s jinými vytiskli. Když pak někdo z lidí těch knížat s nimi mluviti chtěl a jich se něco tázal žádnou od nich odpověď dostati nemohl, proto ten Čecha a Lecha lid nazval ty nalezené v té zemi obyvatele Němci, to jest němé, nebo Němec u Charvátů slul němý, jak to vysvědčuje Václav Hájek.
Jiní kronikáři, ačkoliv jiné příčiny, pro které Čech a Lech z Charvát vyšli a do Bohemie přišli, ve svých spisech kladou, já pak ze všech toliko tu jsem vybral, která se mnohým mužům letopisů dobře povědomým zdála býti nad jiné pravdě nejpodobnější a jest tato: v předešlé kapitole dotknuto jest, kterak Římané, lidé velmi bojovní a mocní, mnohé země sobě podmanili, mezi nimi se nalézala také země slovanská, charvátská, dalmátská, bosněnská neb Bosnia a nad těmi již jmenovanými když nějaký Aureolus vladařem od Římanů byl ustanoven a nad lidem těch zemí veliké provozoval tyranství, Čech nemoha déleji živ býti pod téhož Aureola tak ukrutnou správou s lidem svým proti témuž tyranu povstal, jej s bojovným jeho lidem porazil, zamordoval a těm bojovníkům římským na bojišti korouhev neb praporec, na němž byl černý orel v bílém poli(někteří píší v ohnivém poli) odňal a ji do Bohemie přinesl a na památku tak šťastného vítězství černého orla v svém štítu vždycky užíval, který sice před tím v svém erbu tři bílé čáry nosil. A obávaje se Čech, aby pro ten účinek od Římanů s lidem svým poražen a zkažen nebyl, ze země charvátské se zdvihl, hrad svůj Psáry nad prudkým potokem, který Krupa slove, ležící opustil a s lidem svým k západním a půlnočním krajinám pospíchal. Podobně kníže Lech opustiv hrad svůj Krapina řečený a pojav sebou také lid svůj se starším bratrem Čechem z Charvát pospíchal.
O tom Čechovým a Lechovým ze země charvátské východu jak zvěděl Zalmanin Cyccypanův syn (proti kterému se Římané zdvihali) poslal ihned své posly k Čechovi a Lechovi jich žádaje aby se s jich lidem k němu do Bohemie obrátili, neboť on Zalmanin tehdáž tu zem bohemskou řídil a ji s lidem slovanským (který se do ní z Moravy hnul proto, že mu již tam těsno bylo) osazenou měl jsa také týž Zalmanin Slovák rozený. Čech a LOech na žádost jeho přijdouce s lidem do Bohemie, v ní se osadili a jak Zalmaninovi, tak i po jeho smrti Turskovi, jeho synu, proti nepřátelům věrně pomáhali statečně bojujíce. Když pak Tursko po smrti Zalmanina otce svého při Konstatntinovi Velikém proti Liciniovi mužně bojoval a v boji zahynul, ne jenom té země starší obyvatelé, ale i s Čechem do této krajiny příchozí, jednomyslně za svého správce a pána vyvolili Čecha, který již toho času měl 60, jiní kladou 69 let věku svého, pro jehožto přívětivou mysl a pro dobré spravování jeho všichni obyvatelé této země tehdáž jemu poddaní milovali ho jako svého vlastního otce a památka jeho aby vždycky trvala, jináč se jmenovati nechtěli nežli Čechové.
Č E C H a L E C H
Proč Čech a Lech do Bohemie z Charvát se odstěhovali dvojí již sice důvody jsem přednesl, však kterého se to roku stalo již říci nemohu, poněvadž jsem již přednesl 16 kronikářův, z nichž každý rozdílného roku příchoz Čecha a Lecha klade, od kteréhožto roku neb příchozu poněvadž jeden každý kronikář všechny příběhy v jiné kronice klásti a všechny postupně léta v ní od toho roku počítat musel, jiného nic následovati nemohlo nežli velká nesvornost v letech, který aby se jiní kronikáři vyhnuli a do posměchu čtenářů nepřišli příběhy sice země české psali však léta k nim nedokládali nevědíce, kterých let držeti se mají. Vyznávám, že také dosti dlouho na to jsem myslil a všelijak rozmejšlel, kterého z těch kronikářů v letech bych následovati měl, až v posledně rozmyslil jsem se, že při letech Václava Hájka zvláště v Podanských příbězích, o nichž nad něho žádný obšírněji nepsal dosud zůstanu dokud od něho odstoupiti přinucen nebudu, poněvadž také ti jenž kroniku jeho čítají těm letům již přivykli. V letech pak za křesťanstva sběhlých někdy Hájka, někdy také jiných kronikářů následovati budu.
Ačkoliv ve všech příbězích dávných, kterak ony se dály, věc jest nemožná pravdy domakati pro příčiny již dotknuté, nicméně toho se držeti musíme, co staří nám ve svých letopisech zanechali a čemu my věřiti i nevěřiti můžeme, poněvadž takové příběhy nám k věření nejsou zanechány ani od církve katolické ani od Boha za článek víry ustanoveny. A poněvadž můj úmysl jest v přítomné knize nejenom o takových příbězích, které ještě nikdy v češtině na světlo nevyšly, jednati, ale také užitečnější věci z kroniky Václava Hájka, která již po řídku se nalézá, vybrati a je znovu zde k vytištění dáti, protož přistupuji k začátku té kroniky, kterou týž Hájek šest let pořád psal a ji takto začíná:
Léta od narození Syna Božího 644 a od stvoření světa 5843. Též za dnů Konstantina třetího, císaře konstantinopolitánského vedle počtu dvacátého čtvrtého a za Jana toho jména čtvrtého biskupa římského počtu sedmdesátého čtvrtého knížata charvátská Čech a Lech přišli do země bohémské a přijeli až pod jeden veliký vrch, kdež posadnuvše se jak sobě tak svým dětem i dobytků odpočinutí učinili a ohledavše zem, že jest úrodná znamenali. Nazejtří pak ráno Čech Lecha bratra svého a jiní k tomu čtyři vstoupili na ten vrch a odtud spatřivše lesy, řeky, hory i roviny navrátili se k svým k nimž řekl Čech: „Tuto máme jeden veliký Zříp a okolo něj hojné roviny a obrodnou zemi, ale všecku lesy porostlou.“Druhého pak dne šli jsou okolo téhož vrchu a nalezli řeky z obou stran hojné a velmi rybné i navrátili jsou se k jiným opět a vypravovali jim všechen způsob té krajiny. Nazejtří pak když slunce z hor vycházeti počalo Čech povolal bratra a starších, rozkázal svolati všechnu rodinu i jich služebníky a posadiv se na jednom pařezu učinil jest řeč tuto:“ Nuže milý bratře, milí přátelé a tovaryši jenž jste účastníky mého putování a této práce. Viděl jsem kterak nejednu se mnou těžkou snášeli jste práci jezdíce a chodíce po pustinách bezcestných a hustých lesích až do tohoto dne. Teď aspoň tuto vašim nohám učiňte odpočinutí a učiňte oběť vzácnou těm, kteří vás do této uvedli země. Toť jest ta země o které častokrát jsem vám pravil a do ní vás uvést slíbil, země vám zaslíbená, zvěře a ptáků plná, medem a mlékem oplývající, k obývání velmi příhodná. Vody ze všech stran hojné a nad obyčej rybné. Tu vám se nebude ničeho nedostávati a nepřátelé nebudou moci vám škoditi. A poněvadž tak přeutěšená krajina a velmi úrodná již ve vašich rukou jest považte prosím jakým a jak příhodným jménem ta vlast jmenována býti má.“ A odtud jepší a příhodnější odpověděli oni té zemi jméno býti má jedině od tebe kníže a pane náš a poněvadž jsi ty Čech jmenován též ona aby Čechova země slula
slušné jest. Tedy povstav Čech a hnul se svého lidu napomenutím vzhlédl vzhůru a padna k zemi líbal ji z toho se velmi radujíc, že od jeho jména má býti jmenována a vstav na horu obou rukou počal k nebi pozdvihovati řka: „Vítej země přesvatá, tisíci sliby od Bohův nám zaslíbená, času předešlého byla jsi lidu zbavená, ale již nyní jsi nám navrácená, nás zdravé zachovej a rozmnož od národu do národu až na věky.“
Nacházejí se kronikáři, jenž píší, že Čech dva mladší bratry měl s kterými do Čech přišel, totiž Lecha a Rusa. Lech byl zakladatel země polské a Rus země ruské. S tím pak Čechem a jeho bratry přijeli také do této země české tito páni totiž: páni pšovští, kteří když Mělník vystavěli jmenovali se hrabata z Mělníka, z nichž páni Kutenštejnové pocházejí, podobně s Čechem přišli také sem páni Kolovratové, Vršovcové, Lvové a Hazumburští jinák Zajícové, též páni Kaunicové a ti všichni, kteří jim podobného znamení v erbu užívají: mimo těch přišli také Ržičanové, Kuplířové, Benedové, hrabata Bílinští, hrabata Osečtí a jiní mnozí rodové slavní, o nichž na jiném místě zmínka se děje.
Léta Páně 649, tj. po vjití Čechově do té země léta pátého, rozkázal kníže Čech na místě jednom pod Řípem les posekati, sobě dům nevysoký postaviti a od svého syna, jemuž Kleň jméno byloKleneč jmenovati Jiní také a zvláště přednější pro milost a lásku, kterouž měli k Čechovi knížeti svému při témž domě (neb Klenčí) také sobě domy a dvory stavěli. On Čech dal také na jednom dosti vysokým a skalnatým vrchu, který se nyní jmenuje Vyšehrad postaviti hrad a jej Psáry nazval na památku toho hradu Psáry nazvaného, který mu v charvátské zemi přináležel a v kterém také on byl zplozen a vychován. Hájek píše že ten hrad za panování Kroka mladšího, knížete českého byl vystavěn, jakž se o něm v kapitole IV. zmínka děje.
Léta 653. Kníže Lech maje velkou čeleď umínil se osaditi na východ slunce a tu celou krajinu Čechovi bratru svému staršímu postoupiti. Čech a jiní všichni ačkoliv ho neradi propustili, on nicméně přátelsky s nimi se rozžehnav k východu slunce se obrátil. A prosili ho všichni, aby daleko od nich neodcházel, protože jestliže by kdy ruka nepřátelská chtěla jim uškoditi, aby jim jako své rodině pomocníkem byl. Jimž on odpověděl: „Bratři milí i všichni přátelé! Třetího dne dřív než denice vzejde vstupte na Říp a já toho žasu v lese oheň velký učiním a kdež uzříte blesk ohně a dýmu kouření tu znejte mé osazení.“ Což když učinil počal město stavěti a velkými valy kázal je osypati, daje mu od toho kouření jméno Kouřim.
Léta Páně 657. Jeden z přátel Čechových jménem Manuch se svou ženou a dobytkem obrátil se k západu slunce a založil dvůr i ves, kteréž dal jméno Charvatice. To vida syn Manuchův jménem Kabus také blízko od otce svého ves založil a dal jí jméno Kabus. Toho také času dva bratři Host a Černaus vzavše odpoštění od knížete svého chtěli se do krajiny východní obrátiti, ale Čech z podstatných příčin jim povolení nechtěl dáti, nýbrž je prosil, aby se od něho neodlučovali. Pročež Host odejda nedaleko na jedno přívrší blíž Řípu dal sobě na něm vysoký dům a také ohradu svým dobytkům širokou postaviti daje tomu domu jméno Vysoký Dvůr. To vida Černaje k straně polední tolikéž kázal učiniti a nařídil, aby ten dvůr od jeho jména slul Černaje.
Léta 661. Od toho času, kterého jest všel Čech do země léta 17. a věku svého 86. (nacházím také, že Čech 27 let českou zemi řídil) on kníže Čech umřel, jehož jsou všichni jako otce svého plakali. Třetího dne nesli jsou jej nedaleko od Klenče, příbytku jeho na západ slunce, a na jedné pláni tělo jeho s velkým pláčem a líbáním pohřbili, kteréžto místo a hrob dlouhý čas navštěvujíce nad ním plakali, jeho želeli a také všelikou poctivost činili. Po malém pak čase na tom místě ves postavili a pro čest toho hrobu Ctinioves jí jméno dali. Nad hrobem téhož knížete vystavěli jeho Čechové klenutý sklípek o kterém píše Pulkava (který z rozkazu Karla IV. českou kroniku spisoval), že ten sklípek viděl. Kdyby pak ten hrob nyní býti měl žádný toho jistou zprávu dáti nemůže. Někteří sice starých věcí milovníci dle správy některých Šedivcův a též vsi obyvatelův hledali jednoho času ten hrob v kostele Ctiniovském, kde dali cihelnou dlažbu vyzdvihnoutí a mnoho země vyhoditi, ale žádného znamení ve sklípku nenašli. Když pak ta Ctinioves knížeti z Lobkovic připadla, dávali staří lidé zprávu témuž knížeti, že by hrob Čecha měl býti na vrchu Želiv nazvaném, který blíž té vesnice leží, ale na kterém místě zajisto věděti nemohli. A rozkázal týž kníže na tom vrchu mnoho zemi zkopati, ale také žádného sklípku nenalezl. Ten vrch Želiv své jméno má od želení proto, že Čechové na tom vrchu, na němž Čech pohřben byl velmi jej želeli, na kterémžto místě někdy býval klášter a kostel, ale nyní na něm jsou pole.Ten vrch Želiv od nynějšího kostela ctiniovského k straně východu slunce malých honův vzdáli leží. Kde kníže z Lobkovic ten sklípek dal hledati znamení dosavád se nalézají, na kterýmžto místě on kníže mínil sice dáti kříž nebo Boží Muka postaviti, ale že časnou smrtí předešen byl, ten kříž k vyzdvihnutí nepřišel. Kde stál ten předešlý kostel a klášter posavad se grunty v polích vyorávají.
Nalézá se v letopisech, že Čech udeřiv prutem blíž Řípu na zem čerstvá a čistá voda hned z té země vyprejštila, což od Čecha jistě stalo se skrz kouzelnictví, které u tehdejších pohanův velkou svobodu mělo a za veliké umění od všech držáno bylo. Kde pak ta studánka jest podobně žádná jistota věděti se nemůže. Povídají sice obyvatele vesnice Ctiniovsi, že se nalézá jedna studánka pod Řípem v jednom háječku vzdáli od Ctiniovsi osmery hony, kterou kníže z Lobkovic, otec nynějšího knížete, dal sklenouti a jest v ní tak čistá voda, aby u dna co nejmenšího bylo mohl by to zřetelně viděti. Týž kníže, kdykoliv do Roudnice přijel pro vodu k té studánce na půl míle z Roudnice posílal a ji za obzvláštní nápoj míval, v čemž také svého pana otce nynější kníže následuje. Ta voda také v té studánce od duchovního každoročně se světí a teče z ní potůček až k Ctiniovsi, dobíhajíc pak k té vsi, patrně se poznává, jako by se tratila. Mimo té žádná jiná okolo Řípu studánka se nenalézá.
K R O K toho jména P R V N Í